Reportáž z ruin

Ostravica textilia v roce 2020? Nevíme…

Vstupuji do objektu s oranžovou helmou na hlavě. Všude jen suť a prach. Desetičlenná skupina kvapem probíhá vybydleným obchodním domem a prostory bývalé banky. Nánosy ptačího trusu se nám lepí na podrážky. Průvodkyně se zastavuje u oprýskaného zábradlí a pokyne hlavou dolů. Kdysi výstavní schodiště se za posledních čtrnáct let proměnilo v ruinu. Stejně jako celý zbytek obchodního domu Ostravica Textilia. Nevěřícně zíráme.

Sprint polorozpadlou budovou se zastaví na stejném místě, kterým jsme vstupovali dovnitř. Je čas předat helmy dalším deseti. U vstupu do budovy bývalé banky se vytvořila několikametrová fronta a zvědavci nervózními pohledy popoháněli hodinky, aby se na ně taky dostalo. Hned po avizované prohlídce totiž začínala debata s příznačným názvem Ostravica 2020 pod záštitou stejnojmenné platformy, kterou pár měsíců po koupi všech objektů a následném převodu do jeho vlastnictví založil Nikos Boboras. Platforma Ostravica 2020 reaguje na poptávku Ostravanů po kvalitním architektonickém řešení revitalizace bývalého městského skvostu. Byly spuštěny informacemi nabité webové stránky, které věcně seznamují s problémem a uvádějí příslušné historické souvislosti.

Současný majitel setkání s občany zorganizoval symbolicky v prostorech bývalého hotelu Palace. Hostem mu byla Naděžda Goryczková, generální ředitelka Národního památkového ústavu. Úlohu moderátora přijal Josef Smutný, současný Boborasův architekt, se kterým stav objektů majitel konzultuje. Debatu sledovalo z publika také několik zástupců městské radnice a dalších místních politiků. Mikrofonu se několikrát ujal přítomný hlavní architekt města Ostravy Cyril Vltavský i sám Nikolas Boboras.

Celý průběh diskuze lze těžko zachytit, protože z publika bylo patrné, že samo neví, o čem je řeč. Nekoncepčnost celé debaty jako by zrcadlila chybějící vizi majitele i města, co s oblastí v okolí Ostravice‑Textilie. Pověstná ostravská konstruktivita, kterou hosté zmiňovali ve svých úvodních proslovech, byla nahrazena zběsilou snahou vysvětlit, co se tam rozhodně stavět nemá. Ale přesně to publikum slyšet nechtělo. Chtělo slyšet, co se tam stavět má. Po úvodní půlhodině se sálem rozléhal šepot a mnozí debatu opouštěli v její polovině.

V naději, že konečně někdo řekne, jak si vlastně představuje svou vizi Ostravice‑Textilie, se ozvalo několik nespokojených hlasů z publika. Mezi nimi i můj. Ve tvářích občanů jsem četl, že chtějí vědět, co bude se symbolem města v roce 2020 a ne co s ním bylo v roce 2001. Požadoval jsem reflexi všech účastníků diskuze. Požadoval jsem, ať mi každý jeden z nich řekne, co chtějí postavit. Poté, co ani majitel, ani hlavní architekt města, ani jeden z přítomných hostů dotaz nezodpověděli, sál se začal opět vyprazdňovat. Na obsahovou vyprázdněnost poukazuje několik našich tweetů z průběhu debaty. Hlavní postoje jednotlivých aktérů jsme do 140 znaků shrnuli asi následovně:

Lidé odcházeli zklamaní a negativní názory na právě proběhlou debatu dlouhé desítky minut po jejím skončení ventilovali ještě venku na ulici. Některé reakce jsem posbíral a rozhodl se je citovat v jejich přibližné podobě. Starší paní si nešla pro slova daleko: „Nachystali nám chlebíčky, aby nám tím zacpali huby.“ Na to zareagoval pán v kapuci: „Chtějí kolem toho tak dlouho kecat, až to zase zhučí.“ Hodnocení, které oba dva vyřkli, se zdálo trefné i mnoha jiným. Nakonec ale uznali, že Ostravica 2020 je pozitivním krokem a jak zaznělo; „konečně se něco děje“.

A to uznávám i já. Jen se chci vyvarovat postoje, kterým setkání uzavřel jeden z přítomných diskutujících: „Nechme se překvapit.“ Ne. To již nesmí veřejným prostorem zaznít. Je potřeba nespoléhat se na nikoho jiného a nepřenášet na nikoho jiného zodpovědnost. Okolí, ve kterém žijeme, je nás všech a kvalitně jej dokáže zformovat pouze úsilí celé společnosti. Proto je na místě také kritika směrem k publiku.

Pověstná ostravská konstruktivita zůstala jen pověstná.