Tvůrčí dvojice Milan Cyroň a Tomáš Uher uvedla v srpnu 2015 již devátý společný počin Na konci září. Originální celovečerní film se zabývá tématem předmnichovských událostí promítajících se do osudů sedmi vojáků. V rozhovoru jsme se zaměřili jak na způsob zpracování této historické tematiky, tak na zajištění technického zázemí filmu.
Milan Cyroň (MC) působí jako externí pedagog na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci. Věnoval se koordinaci štábu filmového festivalu AFO a nadále se také věnuje festivalu PAF. Mezi jeho scenáristické počiny patří kromě již zmíněného filmu Na konci září také amatérský film Bezejmenné. S Tomášem Uhrem se seznámil při studiích na Katedře bohemistiky, spolu následně založili tvůrčí tandem Ovínění.
Tomáš Uher (TU) se věnuje filmové tvorbě od roku 2010, kdy uveřejnil první filmový počin Muž, který přišel pozdě, dále má také na svědomí například film Bezejmenné, na kterém se podílel jak herecky, tak scenáristicky. Momentálně působí na Gymnáziu INTEGRA BRNO jako učitel češtiny.
Proč jste si vybrali právě tematiku let 1936–1938? Jakým situacím se kromě mobilizace věnujete?
MC: Část odehrávající se před vyhlášením mobilizace slouží k představení hlavního hrdiny Jana Holého a jeho vztahu s manželkou, který je pro film důležitý. Kromě mobilizace sledujeme jeho osudy také bezprostředně po válce a na přelomu let 1948–1949.
Jak vnímáte události roku 1938 vy, především pak mnichovskou dohodu?
TU: Jsme si vědomi dvou rovin pohledu na události, ke kterým došlo. Dnes se nám naskýtá možnost zařadit „Mnichov“ do širšího rámce celých desetiletí historického vývoje. Tyto vědomosti nás často naplňují dojmem, že situace byla jasná. Pak už záleží pouze na našich vlastních postojích. Druhý pohled je pak bližší obyčejnému člověku. Události se dějí okolo a chybí jakákoli možnost se na ně podívat s odstupem, zobecnit fakta a zvolit řešení.
My zvolili druhý pohled. Nebylo pro nás nutné ujasnit si postoj k osmatřicátému roku, zdali bojovat, či nikoliv. Šlo nám o to, představit odhodlání a víru v sebeobětování, lidské přesvědčení, pro které jsou jakékoliv racionální důvody v dané situaci nepodstatné. Film nepředstavuje argumenty pro a proti, spíše skrze postavy předkládá různá pojetí světa, kterým je společná trpká deziluze.
Promítl se ve filmu váš náhled na dobové události?
TU: Nepochybně ano. Během natáčení, ale i dalšího zpracování se přeci jen určité záměry vyjasnily, některé ne zcela zamýšlené prvky dokonce vystoupily do popředí. Bylo to dáno potřebou si zodpovědět i to, co nebylo ve scénáři zcela jasně řečeno. Nakonec tedy naše postoje do filmu pronikly, jsou však rozpuštěny v jeho celkové struktuře.
Film Na konci září je již vaší čtvrtou spoluprací. Jak tato myšlenka vznikla?
MC: S Tomášem jsme společně studovali českou filologii a filmovou vědu. Ve čtvrtém ročníku jsem za ním přišel s námětem na film o gangsterovi, který chce pomstít smrt svého přítele, jenomže ho někdo předběhne a viníka zavraždí. Hrdina se mu pak chce pomstít. Navrhnul jsem Tomášovi, abychom scénář napsali společně, načež jsme snímek Muž, který přišel pozdě o destruktivní posedlosti pomstou společně také režírovali.
Oproti filmům Chuť střelného prachu a Bezejmenné snímek Na konci září opouští komický náhled…
MC: To není tak docela pravda. Naše první dva filmy Muž, který přišel pozdě a Útočiště komediemi nejsou a Bezejmenné rovněž ne. Právě naopak, je to docela bezútěšný žánrový film o obchodu s bílým masem. Je ale pravda, že nám určité komické prvky pronikají i do vážně pojatých snímků a tím je občas trochu shazují. Na druhou stranu je důležité, když se film natočený v amatérských podmínkách nebere příliš vážně.
Ve filmu se objevují vedle profesionálů i neherci. Jak jste vybírali obsazení jednotlivých rolí?
TU: V první fázi jsme si vybírali představitele ze širokého okruhu známých, kteří mají zkušenosti s divadelním herectvím, případně už hráli v nějakých amatérských filmech. Od počátku bylo jasné, že to bude risk, protože podobně velký, dlouhý, produkčně náročný a vážný film jsme doposud netočili. Samotné natáčení probíhalo snad za každého počasí a někdy i ve stresu. Na herce byly z naší strany kladeny nemalé požadavky, ale naštěstí nás podrželi.
Měli jste o jednotlivých rolích jasnou představu, nebo jste nechali hercům v interpretaci postav volnou ruku?
TU: Částečně jsme už při psaní u některých postav mysleli na konkrétní tvář a podle toho je také rozvíjeli. Přišlo nám, že touto metodou pomůžeme hercům alespoň trochu si svou roli „obléci“. A přitom jsme doufali, že se na postavy přenese něco z osobitosti herce. Jinak ovšem natáčení probíhalo spíše formou pevnějšího režijního vedení.
Jak jste film financovali?
MC: Film jsme financovali jednak z vlastních zdrojů, jednak prostřednictvím crowdfundingové kampaně (způsob společného financování projektů, pozn. red.).
TU: Ani takto získané peníze by však nestačily, nebýt podpory Klubu vojenské historie Břeclav a muzea prvorepublikové kultury v Lednici, jehož provozovatelka Marie Létalová nám zapůjčila dobové oděvy i jiné předměty. Různými drobnostmi přispěli i další přátelé, jejichž výčet by sahal až za roh.
Plánujete v budoucnu další spolupráci? Máte nějaký konkrétní námět, který budete zpracovávat?
MC: Dokončili jsme první verzi literárního scénáře k historickému filmu s pracovním názvem Pláč svatého Šebestiána. Bude se odehrávat ve 14. století v době vypuknutí moru. Momentálně na snímek sháníme finance, s čímž nám pomáhá Míša Šuhajová. Během pár dní spustíme také crowdfundingovou kampaň na www.hithit.com, kde nám může přispět kdokoli, koho by projekt zaujal.
Foto: nakoncizari.cz
