Ač se poslední dobou slovo pravdoláskař stalo pro mnohé nadávkou, jsou zde stále lidé, kteří uctívají památku muže, jenž se zasadil o nástup demokracie v naší zemi. Před pěti lety zemřel Václav Havel a my si ho symbolicky připomínáme vyhrnutím nohavic nad kotníky – jako se to nedopatřením stalo prvnímu polistopadovému prezidentovi při slavnostní inauguraci v roce 1989.
Krátké kalhoty pro Václava Havla jsou iniciativou, která se od roku 2012 snaží originálním a snadno zapamatovatelným gestem každoročně připomenout tuto významnou osobnost novodobých českých dějin a uctít tak její památku. Účastníci akce v den výročí jeho úmrtí, tedy 18. prosince, vycházejí do ulic s nohavicemi vykasanými nad kotníky. Takzvané kalhoty na Havla připomínají prezidentskou inauguraci z roku 1989, kdy se Václavu Havlovi během chůze uličkou při slavnostním ceremoniálu kalhoty vyhrnuly nad kotníky a působily dojmem, že mu jsou krátké. Sám Havel na tuto událost vzpomínal s úsměvem: „Musím říct, že se z toho víceméně raduji. Říkám si, že je to docela něžný způsob posměchu vůči mojí osobě,“ okomentoval tehdy.
Tvůrci události se před čtyřmi lety inspirovali ručníkovým dnem Douglase Adamse. K památce tohoto britského spisovatele se každoročně hlásí tisíce lidí na celém světě tím, že v konkrétní datum s sebou na viditelném místě nosí ručník, který je symbolem jeho nejznámější knihy Stopařův průvodce po galaxii. „V odkazu Václava Havla jsme tak hledali podobně výrazný prvek. (…) Ohrnutí nohavic kalhot v den výročí úmrtí Václava Havla považujeme za gesto, které je české, lehce satirické, a ke kterému se může připojit kdokoli, kdo s námi chce uctít památku posledního československého a prvního českého prezidenta havlovsky úsměvným způsobem,“ říkají iniciátoři akce.
Naši rodiče zvonili klíči a volali: „Máme holé ruce!” A dnes? Politiku konzultujeme zásadně u piva, sem tam možná zajdeme k volbám a v lepším případě si dokonce kasáme nohavice.
Václav Havel se zapsal do historie svými mimořádnými činy jako představitel disentu a spoluzakladatel občanské iniciativy Charta 77. Přes všechny překážky v podobě výslechů, odposlechů, vězení a přes celkovou nepřízeň komunistického režimu pomohl krok za krokem docílit svobodného státu. Jako dramatik a esejista se zabýval především tématem bezbrannosti jedince vůči moci, které je podroben. Zaměřoval se na absurdní drama a reflektoval společenskou situaci napříč jednotlivými obdobími.
Jeho myšlenky byly v mnoha ohledech nadčasové, což se projevuje obzvlášť v posledních letech, kdy demokratické hodnoty visí na tenkém vlásku. Evropská unie prochází existenciální krizí, jak ostatně uvedl i sám předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker letos v září při komentování narůstajících individualistických národních zájmů. Svět upadá do apatie a ozývá se zoufalé volání po pevné ruce, která by vnesla systém a řád, zatímco se demokracie pomalu propadá do bažin.
Vzrůstající lhostejnost ve společnosti popsal Havel už v roce 1978 ve své eseji Moc bezmocných: „Nemusí přijmout lež. Stačí, že přijal život s ní a v ní. Už tím totiž stvrzuje systém, naplňuje ho, dělá ho, je jím.” Tato lhostejnost podle filozofa Václava Bělohradského v dnešní době dokonce přerůstá ve společenskou paniku: „Občan komunistického státu žil ve společnosti, která byla řízena a kontrolována, nyní jím pohazují chaotické proudy a pohyby, jejichž výslednici nikdo nezná a nemůže znát,” popisuje Bělohradský ve své knize Kapitalismus a občanské ctnosti.
Tato skutečnost je názorně zobrazena v Havlově poslední hře Odcházení z roku 2007, kde se opět dostává do střetu moc s bezmocí. V roli mocných je zde vláda a manipulativní média, bezmocnými jsou pak prostí občané, kterým se do hlav vštěpují určité normy, jimž se zoufale snaží vzepřít.
Václav Havel zažil mnoho. Nebál se vykročit z davu, vzepřel se zkostnatělému systému, za což pykal, ale nakonec zvítězil. Naši rodiče zvonili klíči a volali: „Máme holé ruce!” A dnes? Politiku konzultujeme zásadně u piva, sem tam možná zajdeme k volbám a v lepším případě si dokonce kasáme nohavice. Ale i toto drobné gesto může být alespoň zábleskem naděje, že slovo pravdoláskař snad jednou přestane býti nadávkou.
