Divadlo Petra Bezruče pomalu finišuje jubilejní sezónu opatřenou všeříkajícím podtitulem Jedeme 70 a jako svou předposlední inscenaci představilo pod názvem Škola základ života dramatizaci knihy Jaroslava Žáka Študáci a kantoři, která je známá především díky své filmové adaptaci.
Útočiště, které léty a hned několika odlišnými médii prověřené texty Jaroslava Žáka skýtají, využívají Bezruči už od úvodních scén k prakticky neustávajícím ztečím na bránice diváků. Univerzální a napříč časem vždy aktuální téma věčného boje studentů a kantorů a historek ze školních lavic představuje podloubí, z něhož přímo ční prostor pro celou řadu humorných eskapád. To bezručovskému hereckému souboru, který se pyšní nezpochybnitelnou šíří a hloubkou komediálního talentu, nabízí takřka ideální látku.
Potěší skutečnost, že inscenační tým si je zmíněné univerzálnosti vědom, nesahá k nějakému experimentování a drží se dál od poměrně vděčných, ale často prvoplánových hrátek s aktualizací v rámci kostýmů či samotného textu, ke které původní literární předobraz malinko svádí. Až archetypální postavy žáků – vždyť kdo by se za dob svých studií nesetkal ve třídě se šplhounem vtírajícím se do přízně vyučujících, všemi obletovanou kráskou nebo zarytým sportovcem – a učitelů vytváří svou podstatou dostatečné pojítko se současným divákem.
Síla, se kterou jednotlivé a v rámci celkového tvaru spíše volně propojené scénky, ve kterých hraje prim přívětivý slovní humor, „útočí“ na publikum krom znamenitého citu pro vypointování a obecně dobře zvládnuté interpretace hlavně skrze svou povědomost, která budí dojem jakéhosi příjemného déjà vu. Výsledný dojem ještě umocňuje precizní práce s nepolevující dynamikou inscenace. V tomto ohledu je skvělým příkladem třeba plynulá přestavba scény, která se prostřednictvím pouhého spojení lavic v okamžiku mění z původní třídy ve sborovnu – prosté, elegantní a účelné.
Ucelenost nenarušuje – což v případě Bezručů není úplně pravidlem – ani přítomnost kapelou tvořenou přímo zúčastněnými herci zahraných písní, které se čas od času vynořují, aby malinko dodaly oddechu od tradičních činoherních pasáží. Uvedené hudební příspěvky, jejichž nastudování se chopil Norbert Lichý společně s Michalem Sedláčkem, prostupují inscenaci organicky a přirozeně a vhodně korespondují se specifickou školskou poetikou díla, která dává každému vzpomenout na vlastní studijní léta.
Právě prostřednictvím určité povědomosti inscenace poukazuje – i přes fakt, že od napsání původního textu uběhlo hned několik dlouhých desetiletí – na zkostnatělost českého školského systému, který se brání evoluci natolik vehementně, že působí dojmem, jako by snad existoval ve světě, ve kterém se nikdy nenarodil Charles Darwin, a na metaforické úrovni připomíná spíše stojaté vody rybníku za nekončícího bezvětří. Jeho přetrvávající neschopnost obstojně pracovat s individualitami je zde vhodně vyjádřena prostřednictvím poměrně heterogenních a až uniformních kostýmů jednotlivých postav.
Ponechme ale nyní nevyslyšitelné lamentace stranou. Škola základ života představuje především výborný komediální zážitek, který je podán se sebejistotou přednesu cílevědomého žáčka biflujícího verše Máchova Máje na ploše několika nekončících nocí a který je vystavěn okolo pevných hereckých základů. Vezmeme-li v úvahu, že herecká ekipa je natolik početná, že Bezruči museli sáhnout do řad jinak pro diváky neviditelných členů divadla a na jeviště vytáhnout o nápovědu se starajícího Miroslava Kudelu nebo šéfa jevištní techniky Filipa Kapustu, nelze než k Jance Ryšánek Schmiedtové, která nastalou situaci (snad bez přílišného využívání rákosky) ukočírovala, směřovat jen slova chvály. Ač od premiéry uplynulo jen něco málo přes měsíc, po herecké stránce se již inscenaci podařilo si sednout a v rámci souhry zúčastněných už prakticky vše klape tak, jak má. Norbert Lichý v nezapomenutelné roli přehlíženého šprta Krhounka nebo Lukáš Melník, jehož rebelující Benetka sklidil salvy smíchu v bravurně zvládnuté etudce parodicky imitující Spejbla a Hurvínka, představují jen krátký výčet znamenitě ztvárněných komických figur – zasloužený potlesk v tomto případě patří všem.
Foto: Lukáš Horký
