„Jako všechno umění je i poezie v podstatě tajemství.“ Jan Skácel, čestný občan Brna, jehož básně mizí v šlápotách Moravanů u kašny na náměstí Svobody, zasvětil svůj život, aby tomuto tajemství přišel na kloub.
„Vy máte ráda poezii?“ zeptala se mě rozzářeně stánkařka při vánočních nákupech a dárky šly stranou. „Já učím literaturu a nejraději mám Skácela! A víte co, dám vám slevu!“ Chvíli jsme si o básních popovídaly a řekla jsem si, že udělám třeba radost nejen milé mladé paní, ale i ostatním čtenářům, když další seriálovou osobností bude moravský básník Jan Skácel.
Vteřina v lednu
A den je tichý, křehký jako skořápka.
Uvnitř je slunce, také celé bílé.
I sníh je bílý, stromy, střechy, sníh.
I tato vteřina, i tato bílá chvíle.
Jan Skácel se ovšem nenarodil v lednu, nýbrž v únoru 1922 ve vesničce Vnorovy na Hodonínsku. Pocházel z učitelské rodiny, jeho otec byl vzdělaný muž a vzdělával se také jeho syn, který navštěvoval gymnázium na Hodonínsku a později v Brně na Králově Poli. …Dětství je to co dávno // kdysi // bývalo a dnes ze sna visí // jak provázek a zbytek pout // jež lze i nelze roztrhnout… Chvíli po maturitě se musel vzdát svého prvního – již kulturně založeného – zaměstnání v kině a byl nucen nastoupit do vojenské služby v Rakousku.
Po návratu vystudoval v Brně filosofii a stal se kmenovým redaktorem a zakladatelem deníku Rovnost s podtitulem List sociálních demokratů českých. Jeho první číslo bylo zkonfiskováno a vydávání deníku bylo dokonce pozastaveno po vyhlášení protektorátu Čechy a Morava v roce 1939. S výjimkou tohoto roku pak vycházela Rovnost bez přestávky až do roku 2006, kdy se přejmenovala na nic jiného než dnes dobře známý Brněnský deník.
Co zbylo z anděla
Ráno,
pokud jsou všechny stromy ještě obvázané
a věci nedotknuty,
mezi dvěma topoly anděl se vznáší,
v letu dospává.
V trhlinách spánku zpívá.
Kdo první na ulici vyjde,
tím zpěvem raněn bývá,
snad něco tuší,
ale nezahlédne.
Je zeleno,
a to je vše, co zbylo z anděla.
Skácel však v tomto deníku setrval pouze pár let, v roce 1953 začal pracovat pro jiné médium, totiž pro literárně-dramatické oddělení brněnského rozhlasu. Nepočítáme-li debut ve studentském časopise, vydal v té době ve věku 35 let také svoji první sbírku Kolik příležitostí má růže (1957), která je oslavou tradic, každodennosti a harmonie. Poměrně pozdní příchod na scénu ho však nijak nepoškodil, naopak byl dobře přijat kritikou jako zralý člověk s jasnými postoji. V první sbírce se věnuje také morálním hodnotám.
Verše následujících sbírek Co zbylo z anděla (1960) a Hodina mezi psem a vlkem (1962) jsou baladické a často mají folklórní tematiku …Ať se kdo chce rýpe v našich vinách, překrásné jsou noci na rovinách, když sládnou marhule a v polích tvrdne rež. Když noc je vysoká, když z noční šibenice viselec visí, obral u silnice o lásku člověka a visí pro krádež… Jan Skácel byl milovníkem moravské přírody a krás.
Pořád
Neúnavně po celý den sněží,
jako by chuligáni ubili
lahvemi piva
na nebesích labuť
a smutné peří dolů padalo.
Tolik se bojím ticha do němoty,
té tíhy na stromech a věčnosti,
co v lidech přestala.
A nestydím se ani za nehet
za svoji úzkost, bože, ty to víš.
Padá to na mne tiše,
beze slova,
jak marná lítost,
aspoň té jsme schopni,
a na laskavé slovo čekáme,
zatímco venku, za oknem, to padá.
A pořád dál a hůř.
V roce 1965 vydal jednu z nejvýznamnějších sbírek s názvem Smuténka, kdy se od volného verše navrátil k vázanému.
V té době byl už také několik let šéfredaktorem časopisu Host do domu, čemuž se věnoval do roku 1969, kdy nastoupil zákaz jak pro časopis Host do domu, tak i pro samotného Skácela cokoli vydávat.
Po dalších více než deset let proto publikoval pouze v exilu a samizdatu. …A jsem zas neslyšný jak neslyšné je světlo // Tak dopodrobna zabývám se tichem // že podle hmatu podřezávám strach // Cizí i svůj // A proto když se slepí ohlédnou // jako bych patřil k nim // Spolu se provlékáme potmě uchem jehly… Po roce 1981 byl zákazu zproštěn a vydal sbírku Dávné proso, později pak Naděje s bukovými křídly (1983) a Odlévání do ztraceného vosku (1984).
V roce 1988 vydal svoji poslední sbírku Kdo pije potmě víno a o rok později bylo v zahraničí jeho dílo oceněno Petrarcovou cenou. To už ale autor onemocněl rozedmou plic a ještě téhož roku zemřel. Posmrtně však jeho básně vycházely dále i díky milující ženě Boženě v čele s Nocí s Věstonickou Venuší, která představovala soubor milostných veršů.
Přípitek
Ještě si přiťukneme
a vypijem to tiše.
Nikomu nepovíme,
co víno o nás zná.
A spadne hvězda.
Tenká jako plíšek.
A voda blízko mostů
bude stříbrná.
Noc s Věstonickou venuší
Ze zátočin, kde vody ledva tekou,
měsíc se vynořil a vyplul nad střechy,
nad sametovou noc.
Dědina spí.
Spí bílá závěj prachu při silnici,
usnula studna s mechem v podpaždí
a v rybníce se utopila hvězda.
Venuše vyšla z hlíny po špičkách.
Ve sklepech zavřených na těžké závory,
na zámky visací jak přeplněná břicha,
předloňské slunce ve tmách odpočívá.
O dýhy sudů rozbíjíme ořechy,
jen tak, jen holou dlaní.
V předsíňce sklepa
prst, který víno drží,
zábne pod koštýřem.
Na hrubé, obílené zdi
tam naše stíny zaklánějí hlavy,
až za roh upadnou,
až vzlétnou kormoráni.
V závitech růže sestupuje noc,
po hvězdách se nám stýská,
pod stolem laskám ňadro skryté v jablku.
Komu by se po Janu Skácelovi dnes zastesklo, může se projít brněnskými ulicemi a všímat si jejich skrytých kouzel. Projděte se po náměstí Svobody, kde má voda rozpuštěné vlasy, v okolí kašny si lze číst jeho verše a pod Špilberkem se zastavte na vyhlídce, kde skrze jeho sochu z dílny Jiřího Sobotky můžete pohlédnout, jak v krajině Dozrál vinohrad, pod tíhou hroznů čas se sklání….
Alternativou k výletu do Brna je pak zhudebněná báseň Modlitba za vodu.
