Ladislav Špaček, odborník na etiketu a bývalý mluvčí Václava Havla, v pátek 30. 1. vystoupil v ostravském Domě knihy se svou novou knihou Dědečku, ještě vyprávěj určenou především jako zábavnou výchovu pro předškoláky. Beseda však nebyla cílena jen na děti. Rodák z Ostravy totiž kromě dnešní společenské úrovně pohovořil i o rodičích jako ústředních postavách, od kterých se postupně odráží veškerá morálka a životní styl dětí v průběhu jejich života.
Ladislav Špaček, pedagog, spisovatel a odborník přes etiketu, působil na Pražském hradě jako mluvčí prezidenta Václava Havla téměř jedenáct let. Napsal řadu knih o etiketě, od nejzákladnějších zásad po zaměření dle profesí či věku. Jednou z nich je právě Dědečku, ještě vyprávěj, která navazuje na předešlou knihu Dědečku, vyprávěj. Špaček se při psaní inspiroval svou vnučkou Viktorkou, kterou prostřednictvím zajímavých příběhů provází nejrůznějšími situacemi, jež jí seznamují se základy etikety a pomáhají tvořit si pohled na okolní svět. „Na rozdíl od první knihy, která je určena dětem okolo tří let, je Dědečku, ještě vyprávěj cílena hlavně na předškoláky, kde se děti seznamují nejen s etiketou, ale také s etikou, tedy nauce o morálce a hodnotách, které určují náš život,“ popsal Ladislav Špaček.
Spousta lidí žije v mylné domněnce, že etiketa slouží jen pro vyvolené. „Etiketa není jakýsi soubor luxusních pravidel jen pro občasné používání. Etiketa je jakýsi stav duše. Prožíváme ji v podstatě od rána do večera. I třeba instalatér nebo farmář musí v tramvaji uvolnit místo ženě, přestože nestudoval žádné tlusté knihy o etiketě. Tohle je ta obyčejná lidská slušnost a ohleduplnost, která se nedá rozlišit podle povolání. Zcela všichni těmito hodnotami vyjadřujeme lásku k bližnímu,“ vysvětlil hned na úvod pan Špaček.
Podle mistra etikety je jednou z hlavních zásad dobrého vystupování schopnost zaujmout diváky a nenudit, což následně předvedl v praxi. V tématech se mísily poučné chvilky s těmi humornými, díky čemuž nejen dospělí, ale i děti bystře reagovaly. Když pan Špaček mluvil o velkém vlivu, který rodiče nevědomě na své děti mají, s příkladem tatínka v trenýrkách pijícího pivo z láhve, ozvala se malinká holčička, že její tatínek si prý taky rád lahváč dopřeje. Publikum odměnilo zajímavé postřehy dětí i pana Špačka vřelým potleskem.
„To, co do dětí v jejich raném dětství vložíme, v nich zůstane na celý život,“ zdůraznil autor knihy, přičemž apeloval na rodiče, aby si všímali, jak se před svými dětmi prezentují, neboť jejich budoucí rozvoj osobnosti a veškeré morálky bude právě zrcadlem chování rodičů. „Nejsilnějším nástrojem dítěte je nápodoba. Dítě vždy napodobuje rodiče. Jestliže tatínek usedá ke stolu v trenýrkách a pije pivo z láhve, nemůže čekat, že z jeho syna vyroste uhlazený diplomat.“
Zdůrazňoval zde však také důležitý mezník ve vývoji dítěte – pubertu. V tomto kontextu Špaček mluvil i o svém synovi Radimovi, se kterým měl v období jeho dospívání špatné vztahy. Poté, co utekl z domu a vystudoval FAMU, natočil Radim Špaček svůj první film Mladí muži poznávají svět, který měl jeho otec možnost zhlédnout až s prezidentem Havlem jako jeho tiskový mluvčí při návštěvě filmového festivalu v Karlových Varech. „Zde jsem najednou zjistil, jak je můj syn vzdělaný, jak si s prezidentem vypráví o historii filmu… jak je kultivovaný. Kde jsou ta léta, kvůli kterým jsme prožili tu strašnou roztržku?“ Tímto Ladislav Špaček naznačil významnou vazbu mezi dětstvím a dospělostí, kterou přirovnal ke znaku hlavního města Francie. „Paříž má ve znaku loď, která se v bouři potácí na moři a pod tím je nápis Fluctuat nec mergitur – Zmítá se, ale nepotopí se. A to je ta puberta. To, co jsme do dětí vložili, v nich zůstane a po pubertě se zase vyplaví na povrch.“
Zbytek besedy vedly divácké dotazy na téma dnešní upadající morálky a společenské úrovně, na což Špaček reagoval také zmínkou o stále častějším vynechání kravaty nebo saka na společenských příležitostech. Poukazoval tak na taktiku mnohých politiků například řecké vítězné strany SYRIZA, jejíž lídr Alexis Tsipras se ve volbách prezentoval v rozepnutém saku bez kravaty. Tento trend zavedl Barack Obama při své prezidentské kampani, ve které si chtěl vynecháním kravaty získat nižší vrstvy. „Po této Obamově taktice klesl v Americe prodej kravat na historické minimum,“ dodává Špaček se slovy, že dneska už je běžné, že se třeba na schůzích vlády kravaty nenosí.
Celkově pak poukázal na dnešní společenskou úroveň. „Ztrácíme rozdíly mezi jednotlivými situacemi, které jsme uměli vyjadřovat oděvem. Dřív se lidé oblékali jinak do práce, do kostela, do restaurace… Dneska se to všechno ztrácí. V běžném oblečení se odehrává celý den. Jsou lidé, kteří takto jdou do kostela, a jsou lidé, kteří si takto jdou pro státní vyznamenání,“ mířil na skandální vystoupení režiséra Roberta Sedláčka, který si na podzim přišel na Pražský hrad převzít státní vyznamenání v teplákové bundě. „Je to tragédie, že se zde nerozlišují různé situace, žánry a že je nedokážeme vystihnout. Značí to nedostatek jakési emoční inteligence,“ připouští odborník na etiketu.
Celá beseda byla zakončena autogramiádou, kde se nejen davy dětí s rodiči, ale i ostatních generací nadšeně hrnuly pro podpis a fotku se samotným mistrem etikety.
Na závěr je třeba zmínit úvahu nad rozdílem mezi prezidentem a jeho mluvčím před dvaceti lety a dnes. Zatímco Václav Havel se i přes svou disidentskou minulost strávenou válením pivních sudů a pobytem ve vězení dokázal prezentovat z hlediska etikety a morálky nadmíru důstojně, o čemž vypovídal i etikety znalý prezidentův mluvčí Špaček, dvacet let nás posouvá do jakési prapodivné éry, v níž se mluvčí Ovčáček neobratně snaží zamluvit neskrývané buranství prezidenta Zemana. Zdá se, jako by se z hlediska etikety a etiky postavy Havel a Zeman stavěly v přímém kontrastu. A zde se nabízí otázka: Který z těchto mužů je tedy skutečným odrazem morálky českého národa?
Foto: Lukáš Ston
