Krátké kalhoty pro Václava Havla. Tak se jmenuje třetí ročník úspěšné akce věnované vzpomínce na jednu z nejvýznamnějších osobností dějin českého národa, která by včera oslavila 78. narozeniny.
Všichni, kdo nezapomněli, vyrazili včera do ulic s vyhrnutými nohavicemi nad kotníky. Pro nezúčastněné to mohl být zajímavý zážitek, když kolem viděli hned několik jedinců procházejících se s kalhotami „jako Havel“. No a jsme u toho. Při slavnostním ceremoniálu na začátku prezidentského období se Havel vryl do paměti svými krátkými kalhotami, které se mu během chůze uličkou vyhrnuly až nad kotníky.
Iniciátoři Dne Václava Havla, kteří akci s krátkými kalhotami vymysleli, zdůvodňují tento symbol jasně: „Inspiroval nás ‚Ručníkový den‘ Douglase Adamse. Každý rok se k jeho památce hlásí tisíce lidí po celém světě tak, že v jeden den s sebou nosí ručník, jenž byl symbolem jeho nejznámější knihy Stopařův průvodce po galaxii. V odkazu Václava Havla jsme tak hledali podobně výrazný prvek.“ Vyhrnutí kalhot je jednoduché, milé a snadno zapamatovatelné pro většinu lidí. Přesto jsem však dnes v ulicích narazila snad jen na tři lidi, kteří nezapomněli a kalhoty vyhrnuli. Ano, je prosinec a lidé nosí vysoké teplé boty. To je nejčastější výmluva. Ale vzhledem k tomu, že je vcelku teplá zima, tak jsem se nazula opět do tenisek, aby bylo na první pohled vidět: „Jsem tady, abych vám připomněla, že díky muži, kterého si připomínáme, jste dnes mohli udělat milion na první pohled malicherných věcí, které byste před rokem 89 udělat nemohli.“
Václav Havel se proslavil svými mimořádnými činy jako představitel disentu a spoluzakladatel občanské iniciativy Charta 77, který přes všechny těžkosti a nepřízeň komunistického režimu pomohl docílit svobodného státu. V dnešní době se však najde dost lidí, kteří neumějí ocenit jeho významné činy a haní jeho jméno. Přitom to jsou většinou lidé, kteří si v éře komunismu drželi zadek v teple a nic hrdinského nedokázali, čímž vlastně tak trochu režim podporovali. Jak napsal Havel ve své politické eseji Moc bezmocných z roku 1978: „Nemusí přijmout lež. Stačí, že přijal život s ní a v ní. Už tím totiž stvrzuje systém, naplňuje ho, dělá ho, je jím.“
Už jenom pro tenhle fakt by měla být Havlova památka patřičně uctívána – že se našli lidé jako on, kteří riskovali vlastní život a životy svých blízkých a rodiny, aby prosadili svobodu. Den 18. prosince zůstane navždy v paměti těm, kteří nezapomněli na činy tohoto významného muže, díky kterému teď mohu veřejně a beze strachu publikovat tento článek. Pane Havle, děkujeme.
