Václav Šolc byl nejen českým básníkem, ale i kočovným hercem. Generačně se řadil nejblíže Májovcům, se svou tvorbou však stál osamoceně. Jeho styl života byl označován za bohémský. Nestihl si jej však plnými doušky vychutnat. Osudnou se mu stala tuberkulóza, jež zpečetila jeho krátký pobyt na tomto světě.
Václav Šolc se narodil 23. prosince 1838 v Sobotce. Po absolvování gymnázia v Jičíně se rozhodl pro studium historie na Filozofické fakultě v Praze. To však částečně kvůli nedostatku financí nedokončil a vrátil se k ovdovělé matce. Náplní jeho života začalo být kočovné herectví. V této době také napsal svou jedinou sbírku Prvosenky, kterou vydal díky podpoře hraběnky Kounicové roku 1868. Šolc odmítal dobový optimismus, přestože vyzdvihoval myšlenku slovanské vzájemnosti.
Šolc bojoval za národní svobodu a rád se věnoval tématům z historie, což se projevovalo v jeho básnických skladbách jako Dalibor či Boží bojovníci. Také prostřednictvím básní Písničkář, Harfenice, Dítě z Ulice nebo Nádraží projevoval soucit s lidmi z okraje společnosti. Častá byla v Šolcově tvorbě také milostná lyrika, například v básni Z perleťové šňůrky. Jako první autor z českých zemí začal používat sonety, gazely a šansony.
Svou básnickou tvorbou přispíval do několika novin a časopisů, například Lumír, Květy, Obrazy života či Světozor. Poté, co se mu podařilo vydělat nějaké peníze, se chtěl vrátit zpět ke studiím. To mu však nedovolilo jeho podlomené zdraví. Dne 14. července 1871 podlehl tuberkulóze.
Básně Václava Šolce nebyly myšlenkově hluboké, zato však umělecky vynalézavé. Jeho tvorba je také považována za významný předěl mezi generací Májovců a Ruchovců.
Portrét: Josef Mukařovský (pro časopis Světozor, 1887, č. 49)
