Galerie Plato měla nesmírně plodných 14 dní. Po vernisáži v Trojhalí Karolina a ve dvoraně Multifunkční haly Gong byla v úterý 16. 12. zahájena poslední letošní výstava s názvem „Kdo na moje místo“.
Dle slov ředitele a kurátora Marka Pokorného byla tato vydatná výstava plánována již od prvopočátku vzniku Městské galerie Gong alespoň v jeho představách. Postava Petra Bezruče je samozřejmě neodmyslitelně spjata s Ostravou, ač žil dlouhou dobu na jižní Moravě a v Brně. Kurátoři, kterými jsou právě Marek Pokorný a současný výtvarný umělec a kurátor Zbyněk Baladrán, si naprosto zřetelně uvědomují kontroverznost a ambivalentnost tohoto minulým režimem opěvovaného básníka. Snaha pohlížet na Slezské písně a celkově na postavu Petra Bezruče bez těchto předsudků a znechucení z normalizační propagandy byla jedním ze stěžejních bodů koncepce této výstavy. Kurátoři se snažili analyzovat jeho básně ze zcela nového, nezaujatého pohledu. Touto cestou se jim zde, dle jejich slov, podařilo najít mnoho podobenství v současném umění. Paralela s Bezručem se nabízí v pocitu útlaku, vytěsnění na okraj společnosti, v otázce identity, autorství či angažovanosti.
Vystavuje zde celkem 23 současných umělců s obrovským výrazovým, disciplinárním i dobovým rozpětím.
Jsou zde zastoupena jména jako Jan Merta, Martin Zet, Jiří Skála, Viktor Kolář, Dominik Lang, Daniel Balabán, Václav Stratil, Jiří Surůvka a mnoho dalších výtvarníků.
Objevuje se zde několik videoinstalací. Například známý TV skeč herce Jiřího Wimmera Petr Bezruč: Ostrava, jež balancuje na hranici humoru a trapnosti, či neobvyklá stavební skladba Volný pracovní čas (Ytong Song) letošní vítězky slovenské ceny Oskara Čepana, u které jsou zajímavou inspirací zvuky stavby obchodního centra, Manifest spáčů autorek Barbory Kleinhamplové a Terezy Stejskalové. Krátký film Víta Soukupa Smrt v uhlí, nedávno prezentován také ostravskou hospodskou galerií V rámci, ve které si zahrál i další autor videa Batman v McDonaldu Jiří Surůvka. Nepřehlédnutelné jsou také malby Václava Stratila a ostravkých ikon Daniela Balabána či Hany Puchové, u kterých můžeme najít velmi citlivou a emocionální polohu. Skrz výstavní prostor prochází velmi poetická instalace jedenácti objektů Jana Merty.
Stav současného umění nejevidentněji reflektuje Výzva proti nulové mzdě Jiřího Ptáčka, Terezy Stejskalové a Pavla Sterece z roku 2012, nainstalovaná zdánlivě ledabyle v krabici na zemi. Důležité pro diváka je nebát se překročit určité hranice adorace instalace a vzít si tištěnou verzi výzvy. Ta je dle mého názoru jednou z nejradikálnějších částí výstavy, ač působí přesně opačným dojmem. Její autoři zde totiž řeší nezanedbatelný, avšak absolutně neřešený problém současného výtvarného umění v České republice, a tím jsou platy umělců. Vůbec vyslovení názoru, že by měl umělec (i kurátor) za každou uskutečněnou výstavu dostávat plat, zcela boří standardizovaný pohled na soudobou výtvarnou scénu.
Vystavující umělci nereagovali přímo na Bezručovy Slezské písně, ovšem až na dvě výjimky. Grafického designéra ze studia Laboratoř Petra Babáka, který zadání pojmout novodobě tuto sbírku vzal vcelku radikálně a až s klišovitým výrazem vystavěl instalaci z ohlodaných kostí a gymnastického gumového míče, což je vcelku vlastní jeho výtvarnému projevu. Druhým umělcem, který reagoval konkrétně na tuto sbírku, je fotograf Václav Kopecký. Nafotil současnou podobu památníku Petra Bezruče v Opavě.
Výstavou provází nenápadně nainstalované kopie Slezských písní, které mohou dát divákům jeden z klíčů k pochopení tohoto výběru.
Konkrétní význam každého díla je však divák nucen analyzovat sám. Což není na první pohled jednoduše čitelné a je ideální se na výstavu několikrát vrátit a vnímat díla nejen jako jednotlivé segmenty, ale i jako celek komponovaný jak s ohledem na Bezruče, tak na současný stav českého umění.
foto: Kateřina Hlahůková
