Jedním z nejviditelnějších posunů v rámci galerijní situace v Ostravě je bezesporu fungování městské galerie Plato. I přes komplikace provázející její založení – například obšírné financování, absenci výběrového řízení na post ředitele a složitou dlouhodobou udržitelnost projektu, kterou kritizuje občanské sdružení Kunsthalle Ostrava – je Plato výraznou uměleckou platformou s nadstandardně kvalitním obsahem.
Tento spor je poněkud komplikovanější a pravdu mají zřejmě částečně obě strany.
Sdružení Kunsthalle upřednostňovalo založení příspěvkové organizace, která by umožnila transparentní financování i personální obsazení. Na straně druhé se v relativně krátkém čase podařilo vybudovat prostory a instituci s adekvátním zázemím a erudovaným vedením Marka Pokorného, který byl ovšem dosazen až na základě dodatečného výběrového řízení, a to pod tlakem sdružení. Bez podpory Vítkovic bychom na podobnou instituci mohli čekat ještě neurčitě dlouhou dobu. Spor částečně utichl a vyšuměl pod nánosem mimořádných výstav s nadregionálním přesahem. Což se promítlo nejen v expozici zahraničních umělců, jako Iriny Koriny a Davida Michalka, i u autorů reprezentujících domácí scénu, např. Michala Kalhouse, Václava Stratila, Miroslava Šejna, ale také v nekonvenční exhibici Lindy Dostálkové, která se zaměřuje na koncepci „Výstavy“ jako takové a současný stav vizuálního umění v institucionálním prostoru se všemi jeho náležitostmi.
Koncepce výstavy nejenže zahrnuje umělce z různých zemí, ale především se zaobírá problematikou, která je aktuální pro celou evropskou scénu. Obrovský význam pro ostravskou veřejnost mají i doprovodné programy, které se zaměřují nejen na vizuální tvorbu, ale také literaturu, divadlo, hudbu i další kulturní odvětví neodmyslitelně spjatá s uměním.
Začínají nahrazovat netoliko kvalitní program Domu umění, kterému se sice v posledním období podařilo uspořádat minimálně dvě zajímavé výstavy, ani ty se ovšem neobešly bez menších vad. Retrospektiva Bohumila Kubišty prezentovala ohromné množství jeho děl i na úkor instalace, která neodpovídala prostorovým možnostem galerie. Kontextuální pojítka s některými současnými výtvarníky, tvořící druhou část expozice, působila poněkud vykonstruovaně. Se stejným problémem se potýkala i jinak výtečná výstava Reductive, která svou zmatečnou instalací a absurdními popisky, obsahujícími věty jako „autorka se zúčastnila několika společných výstav“, čitelnost minimalistických děl značně zkomplikovala. Také doprovodný program je zaměřen buďto na milovníky kunsthistorických přednášek, či naprosté laiky. Výjimkou jsou koncerty alternativních hudebních projektů organizované opavskou skupinou Bludný kámen.
Naštěstí se vedle těchto dvou gigantů v Ostravě objevují menší, nové i stálé galerie, často překvapující kvalitou svého programu. Nenápadným, ale přesto výrazným výstavním prostorem s velmi poutavou dramaturgií je i Galerie Lauby. Ukrývá se v těsné blízkosti Ostravského muzea, konkrétně v jeho podloubí na hlavním ostravském náměstí. Kurátoři Tomáš Knoflíček a Libor Novotný, odpovědní také za site‑specific festival Kukačka, sem přilákali množství velmi atraktivních autorů. Nedávno zde svou instalaci realizoval například Pavel Sterec, nominovaný v tomto roce na Cenu Jindřicha Chalupeckého, i Jakub Geltner, absolvent Ateliéru nových medií AVU a držitel množství výtvarných ocenění.
Velká spousta z nich je také úzce spjatá s Fakultou umění OU, ať už kurátorsky jako několikrát přesunutá Galerie Jáma a galerie V rámci, nebo nově vzniklá Kalerie s čupr uměním Saigon, výstavní prostor v rámci klubu Klid i (Ne)Galerie 1_7, které si bývalí a současní studenti organizačně i výtvarně naplňují sami.
Díky institucionální nezávislosti se právě v těchto prostorech odehrávají velmi nekonvenční, a proto nečekaně ojedinělé projekty.
Pro studenty i absolventy Fakulty umění či jiných uměleckých škol není příliš komplikované uspořádat v Ostravě vlastní výstavu. Bohužel věhlas galerií, poskytujících prostor mladým výtvarníkům, není natolik rozsáhlý, aby jim pomohl dostat se do povědomí české výtvarné scény. Právě i díky tomu, že si studenti musí podmínky pro vystavování vytvářet mnohdy sami, nemají tendence ve městě zůstávat. Často pociťují, že aktivita v rámci kulturní sféry nerozvíjí ani tak osobní kvality, jako spíše kulturní hodnoty Ostravy. A pomoci rozvíjet město, které samo hází klacky pod nohy, vyžaduje více než nesobecký postoj.
Jinak řečeno, rozhodnutí žít v Ostravě má často spíše patriotické důvody než vidinu kvalitního vyžití. A vysoké umění bez diváků je samo o sobě nonsens.
