Podíváme-li se na současnou Evropu očima vrcholných státníků 30. let, musí se probíhající kategorické třídění na dobro a zlo zdát směšné. Rusko porušuje mezinárodní právo a Amerika je hrdým obráncem svobody, demokracie a mírového právního uspořádání. To má k popisu námi žitého světa daleko. Démonizovaný Putin je samozřejmě veskrze nebezpečným autoritativním politikem se sklony k dominanci. Pakliže si jezdce na ruském medvědovi vykreslujeme takto, musíme nastavit zrcadlo sami sobě.
Sedmdesát let trvající politika ústupků, kterou chladně předznamenala Mnichovská dohoda, je naopak známkou submisivní povahy Evropy zhýčkané vlastní pohodlností. Jak říká ve skvělém rozhovoru historik Michal Kraus, v roce 1938 nebyl Neville Chamberlain jen tím, kdo Hitlerovi naivně důvěřoval. Byl mužem, který tahal za kratší konec provazu a moc dobře to věděl. Bývalá koloniální velmoc zanedbala výdaje na zbrojení a v meziválečném období se stala neschopnou vojenské akce na kontinentu. Francie na tom byla ještě mnohem hůře. Svým podpisem v Mnichově oba ministerští předsedové jen potvrdili, že jejich vojenská kapacita není schopna zasáhnout za svými hranicemi. Kdyby tehdy existovala silná Francie a Anglie, Hitler by se válku o ovládnutí střední Evropy vůbec nepokoušel iniciovat.
Vladimir Putin, zdroj: Youtube
Současná vlna mocenských nároků ruského národa vyplývá z naší nepřipravenosti a podcenění situace. Jeden by nepříjemné déjà vu odbyl slovy, že na rozdíl od 30. let na nás přes Atlantik dohlíží jestřáb připravený případného agresora rozsápat. Spoléhat se při obraně před predátorem na druhého je paradox, který nemůže dlouhodobě fungovat. Jeho selhání jsme měli možnost pozorovat zejména v uplynulé dekádě. Amerika prohrála všechny války v posledních letech a to je pro její ideové nepřátele a zaryté pochybovače znamením, že se objevil prostor pro narušení její dominance. Na koho se tedy obrátit?
Československé spoléhání se na velmoci se zatím vždy ukázalo být krátkozraké, pokračuje Michal Kraus. V exilu působící prezident Beneš platil v průběhu druhé světové války za kremlofila, který jedná v zajetí odplaty za Mnichovskou dohodu. V roce 1943 tento svůj postoj stvrdil podpisem smlouvy o budoucí spolupráci s Moskvou. Následně se Beneš stal hlásnou troubou Ruska v Anglii a nejenže uznal anexi Zakarpatské Ukrajiny Sovětským svazem (mimochodem nápadně připomínající anexi Krymu současným Ruskem), ale také se velmi důrazně distancoval od polské prodemokratické exilové vlády a uznal vládu v Lublinu dosazenou KGB. Zřejmě také proto se po válce Beneš dočkal jako jediný státník v Evropě návratu do prezidentského úřadu. Na oplátku podpořil schválení Košického vládního programu, což znamenalo legitimizaci spolupráce československých demokratických sil s komunistickou stranou otevřeně obdivující predátora z ruských stepí. Do dvou let se Československo stalo hrdým (!!!) sovětským satelitem.
Zrcadlo nám ukazuje, že situace se dnes zvláštním způsobem opakuje a už podruhé si dláždíme cestu do Moskvy. Bylo nám dopřáno vstoupit do Evropské unie, jejíž vznik je bytostně spojen se snahou zabránit opakování totality a nesvobody, kterou zažívaly evropské národy na přelomu a v druhé polovině 20. století. Poslání společné evropské snahy o integraci je mnohými překrucováno a veškerá kritika se smrskává na marginálie typu úsporné žárovky a pomazánkové máslo. Někteří domácí politici přirovnávají Mnichovskou dohodu ke smlouvě z Lisabonu z roku 2007, to je nekorektní, alarmující a do nebe volající zaslepenost. I přes veškeré nedostatky je Unie jednou z nejefektivnějších organizací svého druhu v celé historii lidstva. My se dnes můžeme buď podepsat pod její rozvoj, nebo destrukci.
Vrtulník Black Hawk na záběru z filmu Černý jestřáb sestřelen (2001, Black Hawk Down), zdroj: Youtube
Oba naši žijící prezidenti – jak současný, tak minulý – platí ve světě za “užitečné idioty” vzhlížející k Putinovi, kteří díky své zaslepenosti a iluzím o sovětském systému mystifikují širokou veřejnost. Navzdory tomu, co říkají, se oba svými činy snaží spíše o destrukci sjednocené Evropy. Není to tedy démon Putin, jsme to my, kdo utíkáme do náruče Moskvy. My sami, už podruhé. Nejsme schopni, nebo nechceme, zvolit si do svého čela elity, které v zrcadle některých historických souvislostí jasně řeknou, jak důležité pro nás jsou souvislosti mezi domácí a zahraniční politikou.
Jestliže se mocným z východu (nebo západu) podaří nalomit křehkou spolupráci mezi 28 národními státy, může to znamenat konec demokracie na starém kontinentu a nástup autoritativních režimů nejprve ve střední a poté po celé Evropě. Podle historika Krause by takový vývoj fatálně oslabil vyhlídky na demokratický, mírový vývoj a na uchování české nezávislosti.
Na koho se tedy obrátit? Naše svoboda se musí odvíjet od vlastní připravenosti, nikoli z mezinárodních smluv. Naše politika musí být rázná, avšak nikoli kategorizující. Máme-li se poučit z historických souvislostí, není radno se spoléhat na bezpečnostní architekturu NATO, která je založená na glorifikaci americké armády. Jedinou možnou taktikou, jak obstát mezi dvěma predátory, je stát se taky predátorem. Není lepší garance než té, kterou poskytujeme sami sobě. Méně Beneše, méně Zemana, méně Klause a více zodpovědnosti k minulým a budoucím generacím.
Přimlouvám se tedy za to, abychom byli směrem k Evropě konstruktivní a směrem na východ i západ ostražití.
