Inscenace Úklady a láska Divadla Petra Bezruče se nese jak ve znamení návratů, tak skvělého, výsostně hereckého divadla. Režisér Mikoláš Tyc posouvá klasického Schillera do podoby moderní politické hry ústící v mileneckou tragédii. Dalším z lákadel je návrat divácky oblíbeného Jana Vlase v roli bezpáteřního ministra von Waltera. Vychutnejte si s Bezruči postupné hořknutí lásky kořeněné arzenem.
Dramatický text Friedricha Schillera v sobě skrývá hned několik inspiračních zdrojů. Jednak je psán pod názorovým vlivem preromantické skupiny Sturm und Drang, která se do hry otiskla vzdorem proti měšťanské morálce, jednak nese klasicistní motiv sporu lásky a povinnost se snahou o maximální diváckou účast na utrpení postav. A přesně tyto znaky najdeme i v inscenaci Mikoláše Tyce.
Úklady a láska se v Divadle Petra Bezruče blíží moderní politické hře s tragickým vyústěním ve vztahu milenců Luisy a Ferdinanda. Dramatický text přitom nabízí celou řadu témat, která mají potenciál rezonovat i v současném publiku. Do kontrastu je postavena čest a vášně, povinnost dítěte a individuální zájmy či svět bezpáteřní vysoké politiky a běžní měšťané.
První polovinu inscenace vyplňuje přehlídka mocenských praktik využívaných jak malými úředníčky, tak v nejvyšších kruzích. Druhá část se od tohoto modelu odklání a zaměřuje se přímo na mileneckou dvojici. Tragické vyústění pak přichází jako nevyhnutelný důsledek tlaku prostředí. Rozdíl mezi politicky zaměřenou první částí inscenace a milostnou tragédií ve druhé je sice výrazný, ale nijak celku neškodí.
Na čem však inscenace stojí, je skvělé obsazení jednotlivých rolí. Politickou rovinu naprosto ovládá hostující Jan Vlas v roli sebevědomého ministra von Waltera. Von Walter osciluje mezi bezpáteřním a všehoschopným politikem a výtečným manipulátorem bez skrupulí – a to i v případě, že jde o vlastního syna. Jan Vlas tak tvoří dokonalý protipól obětavému měšťanu Millerovi v podání Stanislava Šárského. Obdobně kvalitní výkon představuje i Luisa Sarah Haváčové. Zpočátku sice působí jako naivní mladá dívenka, ze které však postupně vyroste psychologicky nejpropracovanější postava inscenace. Luisa stojící mezi záchranou otce a vlastním milostným vztahem je bezpochyby jednou z nejzajímavějších rolí, které inscenace ve svém závěru nabízí.
Aktualizaci Schillera do současnosti dokonale podtrhují kostýmy Anety Grňákové, jež také rozvíjí psychologii postav. Problematickou však zůstává matoucí scénografie Karla Čapka. Klasické drama zasazené do tribun fotbalového stadionu sice vytváří nové pohybové možnosti, ale po symbolické stránce nefunguje. Význam takto zvolené scénografie nemá podporu ani ve hře, ani v programu, což je po metaforickém období Bezručů přinejmenším škoda.
I přes nejistotu a lehkou nedořečenost představuje inscenace Mikoláše Tyce zručné uchopení Schillerovy látky. Úklady a láska se profilují jako výsostně moderní inscenace reflektující jak politickou sféru, tak intimní vztahovou problematiku. Navíc herecký soubor ze sebe vydává maximum, ať už se jedná o Sarah Haváčovou v roli Luisy, či ministra von Waltera v podání Jana Vlase. Hořká pachuť lásek od Bezručů rozhodně stojí za zhlédnutí.
Foto: Lukáš Horký
