„A kdyby pravda bylo vše a láska jenom snění, já bych se k spánku položil a nechtěl probuzení…,“ takto zní úryvek z díla Večerní písně napsané českým básníkem, prozaikem, publicistou a literárním kritikem Vítězslavem Hálkem. Jakožto představitel Májovců svými díly navázal na odkaz Karla Hynka Máchy. Hálkovy básně byly významně ovlivněny dobovým byronismem a německými romantiky. Spolu s Janem Nerudou bývá dodnes označován za zakladatele moderní české poezie.
Vítězslav Hálek, vlastním jménem Vincenc Hálek, se narodil 5. dubna 1835 v Dolínku u Mělníka. Jeho otec byl hostinským a tvrdilo se, že býval dosti zadlužený. Rodiče viděli v mladém Vincencovi budoucího kněze, a tak jej proti jeho vůli začali posílat na kněžský seminář v Praze. Syn však s tímto typem vzdělání nesouhlasil a zanedlouho seminář opustil za účelem studia na Akademickém gymnáziu, které bylo v té době „prošpikované“ vlasteneckým duchem. Jelikož si na svá vybojovaná studia již musel vydělávat sám, začal se Hálek živit psaním básní a udělováním kondicí, tedy doučováním.
Roku 1855 nastoupil na Filosofickou fakultu, po jejímž dokončení se již naplno začal věnovat novinářské a literární činnosti. Současně s Janem Nerudou, vůdčí osobností Májovců, organizoval vydání almanachu Máj. Ten vyšel roku 1858 a přispělo do něj mnoho mladých spisovatelů jako Adolf Heyduk, Rudolf Mayer, Karolina Světlá či Sofie Podlipská. Hlásili se k odkazu Karla Hynka Máchy a navazovali na jeho myšlenky vlastními prožitky, především nesouladem velkých ideálů a porevoluční utiskující dobou. Další ročníky almanachu již Hálek sám redigoval.
Roku 1861 se stal redaktorem začínajících Národních listů, jež byly liberálně orientované a stavěly se proti staročechům. Od roku 1863 působil v časopise Lumír, který se o rok později přeměnil na Zlatou Prahu. A pod předešlým názvem obnovený magazín od roku 1872 redigoval již spolu s Nerudou. Zároveň také působil v časopise Květy.
Jakožto vášnivý cestovatel podnikl Hálek v šedesátých letech dvě významné cesty. První ho zavedla do Tater a při druhé se vydal až k Jaderskému moři a do Malé Asie.
Později se oženil s Dorotou Horáčkovou, dcerou pražského advokáta, se kterou měl syna Ivana *, jenž se pak stal významným lékařem, meziválečným politikem a poslancem Národního shromáždění. Existenčně zajištěn tímto manželstvím mohl se Vítězslav Hálek naplno věnovat literární práci a národně společenské činnosti, a to především jako člen výboru Umělecké besedy. Zároveň je jeho šťastné manželství uváděno jako hlavní zdroj Hálkova optimismu v jeho nadcházejících dílech.
…vyzdvihoval lásku vytvářející hlubší lidské vztahy a básníka jakožto důležitou postavu ve veřejném životě…
Ve své tvorbě se Hálek snažil harmonizovat vztahy mezi lidmi a navodit pozitivní náladu. Tím si získal oblibu u široké veřejnosti, v té době plné nadějí a víry v lepší zítřky. Mladé čtenáře si získal sbírkou lyrických básní s názvem Večerní písně, v nichž vyzdvihoval lásku vytvářející hlubší lidské vztahy a básníka jakožto důležitou postavu ve veřejném životě. Dílo bylo odrazem nadcházejícího národního jara a vyjadřovalo optimistické vize nastupujícího mladého měšťanstva.
V lyrickoepických skladbách jako jsou Krásná Lejla, Goar či Mejrima a Husejn zdůrazňuje Hálek lásku coby prostředek k vnitřnímu zušlechtění člověka, přičemž vyzdvihuje tehdejší politické ideály. V těchto povídkách je velmi znatelný vliv byronismu, tedy vzpoury výjimečného jedince proti společnosti.
Sbírkou lyriky V přírodě popisuje Hálek perfektní soulad života s řádem přírody. Z jeho epiky pak můžeme zmínit Pohádky z naší vesnice vydané měsíc po Hálkově smrti roku 1874. Jde o sbírku balad a romancí, jež zobrazují šťastné i tragické příběhy ze života venkovského lidu.
Významnými se staly rovněž Hálkovy povídky, především ty vesnické, jako například Muzikantská Liduška z roku 1861. Hálek zde na příkladu nuceného sňatku dcery s bohatým mužem namísto jejího vyvoleného staví do protikladu citově prázdný život bohatých sedláků k hojnému vnitřnímu životu prostého lidu.
Hálek ve svém profesním i osobním životě dosahoval velkých úspěchů až do své náhlé smrti dne 8.října 1874, kdy ve svých pouhých 39 letech skonal z důvodu rozsáhlého zánětu pohrudnice. Jeho smrtí zanikla skupina Májovců a na scénu přišli Ruchovci a Lumírovci.
Hálkova popularita byla zajištěna především optimistickými básněmi, kterými chtěl poukazovat na lepší budoucnost národa…
Hálkovy básně byly do jisté míry ovlivněny Puškinem, Erbenem či Máchou, nejvíce však módou tehdejší doby, tedy byronismem a německými romantiky. Hálkova popularita byla zajištěna především optimistickými básněmi, kterými chtěl poukazovat na lepší budoucnost národa. V tomto se dosti lišil od Nerudy, který byl díky své často používané ironii a nihilismu národem kritizován. Navíc na rozdíl od Nerudy, který byl po celý život poznamenán sociálními podmínkami městských vrstev, vycházel Hálek ze svých let strávených na venkově. Hálkova i Nerudova díla bývají dodnes často srovnávána, většinou však v neprospěch Hálka, což bylo dle odborníků ve velké míře zapříčiněno Hálkovou předčasnou smrtí, která utnula tah jeho mistrovskému peru.
————–
*Rodokmen Hálků plodí slavná jména dodnes. Syn Vítězslava Hálka, Ivan, měl dceru Elenu Hálkovou, která se stala herečkou. Ta se později provdala za jednoho z nejvýznamnějších československých herců Zdeňka Štěpánka. Spolu měli dceru Janu Štěpánkovou, dodnes významnou působící herečku.
portrét: Vítězslav Hálek; Portréty předních osobností od Jana Vilímka
