jan_skacel_birthplace_memorial_brno_03

SERIÁL Osobnosti české poezie: Jan Skácel

V Poezie od Katarzyna GattnarNapsat komentář

„Jako všechno umění je i poezie v podstatě tajemství.“ Jan Skácel, čestný občan Brna, jehož básně mizí v šlápotách Moravanů u kašny na náměstí Svobody, zasvětil svůj život, aby tomuto tajemství přišel na kloub.

„Vy máte ráda poezii?“ zeptala se mě rozzářeně stánkařka při vánočních nákupech a dárky šly stranou. „Já učím literaturu a nejraději mám Skácela! A víte co, dám vám slevu!“ Chvíli jsme si o básních  popovídaly a řekla jsem si, že udělám třeba radost nejen milé mladé paní, ale i ostatním čtenářům, když další seriálovou osobností bude moravský básník Jan Skácel.

 

Vteřina v lednu

 A den je tichý, křehký jako skořápka.

Uvnitř je slunce, také celé bílé.

I sníh je bílý, stromy, střechy, sníh.

I tato vteřina, i tato bílá chvíle.

 

Jan Skácel se ovšem nenarodil v lednu, nýbrž v únoru 1922 ve vesničce Vnorovy na Hodonínsku. Pocházel z učitelské rodiny, jeho otec byl vzdělaný muž a vzdělával se také jeho syn, který navštěvoval gymnázium na Hodonínsku a později v Brně na Králově Poli. …Dětství je to co dávno // kdysi // bývalo a dnes ze sna visí // jak provázek a zbytek pout // jež lze i nelze roztrhnout… Chvíli po maturitě se musel vzdát svého prvního – již kulturně založeného – zaměstnání v kině a byl nucen nastoupit do vojenské služby v Rakousku.

Po návratu vystudoval v Brně filosofii a stal se kmenovým redaktorem a zakladatelem deníku Rovnost s podtitulem List sociálních demokratů českých. Jeho první číslo bylo zkonfiskováno a vydávání deníku bylo dokonce pozastaveno po vyhlášení protektorátu Čechy a Morava v roce 1939. S výjimkou tohoto roku pak vycházela Rovnost bez přestávky až do roku 2006, kdy se přejmenovala na nic jiného než dnes dobře známý Brněnský deník.

 

Co zbylo z anděla 

Ráno,

pokud jsou všechny stromy ještě obvázané

a věci nedotknuty,

mezi dvěma topoly anděl se vznáší,

v letu dospává.

 

V trhlinách spánku zpívá.

 

Kdo první na ulici vyjde,

tím zpěvem raněn bývá,

snad něco tuší,

ale nezahlédne.

 

Je zeleno,

a to je vše, co zbylo z anděla.

 

Skácel však v tomto deníku setrval pouze pár let, v roce 1953 začal pracovat pro jiné médium, totiž pro  literárně-dramatické oddělení brněnského rozhlasu. Nepočítáme-li debut ve studentském časopise, vydal v té době ve věku 35 let také svoji první sbírku Kolik příležitostí má růže (1957), která je oslavou tradic, každodennosti a harmonie. Poměrně pozdní příchod na scénu ho však nijak nepoškodil, naopak byl dobře přijat kritikou jako zralý člověk s jasnými postoji. V první sbírce se věnuje také morálním hodnotám.

Verše následujících sbírek Co zbylo z anděla (1960) a Hodina mezi psem a vlkem (1962) jsou baladické a často mají folklórní tematiku …Ať se kdo chce rýpe v našich vinách, překrásné jsou noci na rovinách, když sládnou marhule a v polích tvrdne rež. Když noc je vysoká, když z noční šibenice viselec visí, obral u silnice o lásku člověka a visí pro krádež… Jan Skácel byl milovníkem moravské přírody a krás.

 

Pořád

Neúnavně po celý den sněží,

jako by chuligáni ubili

lahvemi piva

 na nebesích labuť

a smutné peří dolů padalo.

 

Tolik se bojím ticha do němoty,

té tíhy na stromech a věčnosti,

co v lidech přestala.

A nestydím se ani za nehet

za svoji úzkost, bože, ty to víš.

 

Padá to na mne tiše,

 beze slova,

 jak marná lítost,

aspoň té jsme schopni,

a na laskavé slovo čekáme,

 zatímco venku, za oknem, to padá.

A pořád dál a hůř.

 

V roce 1965 vydal jednu z nejvýznamnějších sbírek s názvem Smuténka, kdy se od volného verše navrátil k vázanému.

V té době byl už také několik let šéfredaktorem časopisu Host do domu, čemuž se věnoval do roku 1969, kdy nastoupil zákaz jak pro časopis Host do domu, tak i pro samotného Skácela cokoli vydávat.

Po dalších více než deset let proto publikoval pouze v exilu a samizdatu. …A jsem zas neslyšný jak neslyšné je světlo // Tak dopodrobna zabývám se tichem // že podle hmatu podřezávám strach // Cizí i svůj // A proto když se slepí ohlédnou // jako bych patřil k nim // Spolu se provlékáme potmě uchem jehly… Po roce 1981 byl zákazu zproštěn a vydal sbírku Dávné proso, později pak Naděje s bukovými křídly (1983) a Odlévání do ztraceného vosku (1984).

V roce 1988 vydal svoji poslední sbírku Kdo pije potmě víno a  o rok později bylo v zahraničí jeho dílo oceněno Petrarcovou cenou. To už ale autor onemocněl rozedmou plic a ještě téhož roku zemřel. Posmrtně však jeho básně vycházely dále i díky milující ženě Boženě v čele s Nocí s Věstonickou Venuší, která představovala soubor milostných veršů.

 

Přípitek

 Ještě si přiťukneme

a vypijem to tiše.

Nikomu nepovíme,

co víno o nás zná.

 

A spadne hvězda.

Tenká jako plíšek.

A voda blízko mostů

bude stříbrná.

 

Noc s Věstonickou venuší

 Ze zátočin, kde vody ledva tekou,

měsíc se vynořil a vyplul nad střechy,

nad sametovou noc.

 

Dědina spí.

Spí bílá závěj prachu při silnici,

usnula studna s mechem v podpaždí

a v rybníce se utopila hvězda.

 

Venuše vyšla z hlíny po špičkách.

 

Ve sklepech zavřených na těžké závory,

na zámky visací jak přeplněná břicha,

předloňské slunce ve tmách odpočívá.

O dýhy sudů rozbíjíme ořechy,

jen tak, jen holou dlaní.

 

V předsíňce sklepa

prst, který víno drží,

zábne pod koštýřem.

 

Na hrubé, obílené zdi

tam naše stíny zaklánějí hlavy,

až za roh upadnou,

až vzlétnou kormoráni.

 

V závitech růže sestupuje noc,

po hvězdách se nám stýská,

pod stolem laskám ňadro skryté v jablku.

 

Komu by se po Janu Skácelovi dnes zastesklo, může se projít brněnskými ulicemi a všímat si jejich skrytých kouzel. Projděte se po náměstí Svobody, kde má voda rozpuštěné vlasy, v okolí kašny si lze číst jeho verše a pod Špilberkem se zastavte na vyhlídce, kde skrze jeho sochu z dílny Jiřího Sobotky můžete pohlédnout, jak v krajině Dozrál vinohrad, pod tíhou hroznů čas se sklání….

Alternativou k výletu do Brna je pak zhudebněná báseň Modlitba za vodu.

Share on FacebookTweet about this on TwitterGoogle+