Bapske_Martin Křivánek2

SVĚDECTVÍ Z BAPSKE: Kdo jsou dobrovolníci?

V De Facto od Lukáš WiesnerNapsat komentář

Tento příspěvek píši už z pohodlí domova, z Berkasovo-Bapske jsme včera odjeli, jelikož nám došli uprchlíci. Srbsko a Chorvatsko se konečně domluvili na rozumnějším postupu převozu uprchlíků a kvůli stávce řeckých trajektářů se na Balkán dostává podstatně méně lidí než doposud. Abychom mohli pomáhat v jiných táborech v takové vzdálenosti, aby se tam časově vyplatilo dojet, potřebovali bychom oficiální akreditaci, která se složitě shání.

Dobrovolníci jsou velmi různorodá skupina lidí. Muži, ženy, studenti, doktoři, ajťáci, tlumočníci, pracovníci neziskovek, ortodoxní křesťané i punkeři, příslušníci mojí generace i lidé, kteří mají doma vnoučata (i když mladých dobrovolníků je samozřejmě podstatná většina). Většinou jsem se informace o lidech, se kterými jsme strávili posledních pár dní, dozvěděl, až když uprchlíci táborem přestali nadobro proudit, dříve nebyl čas nebo spíše energie a vůle dělat cokoli nad rámec práce s uprchlíky a jiných stejně potřebných činností, od vaření čaje přes nošení zátaras nebo katalogizace skladu.

Tuto nesourodou skupinu ale pojí důležitá věc: společný cíl a nutnost fungovat jako tým i v extrémních situacích. Díky tomu odpadá mnoho problémů v týmu často vznikajících, jako přehnané ambice hnané egem, hádavost (na tu totiž není čas), zbytečné konflikty a rivalita. Názor každého nehledě na to, jestli je na místě pár hodin nebo čtrnáct dní, je vyslyšen, podpořen nebo zamítnut a rychle se vybere nejvhodnější řešení. Jinak to ani nejde, často krize v davu vzniká v řádu minut a není možné z místa odejít a hledat hlavní koordinátorku, které by se člověk mohl zeptat na „oficiální“ řešení (to je nutné pouze u zásadních a dlouhododobých rozhodnutí, improvizační systém se týká situací a krizí neustále se dějících v davu uprchlíků). Hlavní koordinátorka řídila celý tým, komunikovala s dobrovolníky, oficiálními organizacemi, policí, konzulátem a řídila celou situaci. To je náročná a neuvěřitelně zodpovědná práce,kterou bych nechtěl dělat ani za zlaté prase.

bapska

Víceméně to „na lajně“ funguje na principu: „Kruci, tlačí se tu na sebe spousta lidí, co uděláme? Doneseme zábrany? Ne, na ty se budou tlačit. Sedneme si tam a překecáme je? Na to je jich moc. Lidskej řetěz? Jo, to by šlo.“ Neustále se měnící situace vyžaduje velké množství improvizace a citu, myslím si, že rozhodnutí padají hlavně na základě kombinace instinktu a zkušeností, i když se často stávalo, že jsme narazili na situaci naprosto novou, kde jsme mohli pouze hádat, jak se bude vyvíjet.

Dobrovolníci na místo přijeli z mnoha různých důvodů, ať to byla prostá touha pomoci lidem v nesnázích nebo utvoření si vlastního názoru na celou situaci bez toho, aby byli ovlivněni médii. Většinu (zdůrazňuji většinu, ne všechny) z dobrovolníků, se kterými jsme se setkali, ale mimo touhy pomoci těm, kteří to potřebují, pojila jedna myšlenka: Přístup naší vlády nám přijde scestný a xenofobní nálada panující v Česku nesnesitelná. Jsme tu mimo samotné pomoci také abychom vyjádřili náš názor na situaci.

Jeden z dobrovolníků při rozhovoru pro velké německé noviny Süddeutsche Zeitung prohlásil: „Jsem tu, protože se stydím za hloupé výroky našeho prezidenta.“ Poté, co český tým uviděl výtisk novin, vypuklo mezi dobrovolníky nefalšované nadšení.
Náročnou situaci každý zvládal po svém. Někteří dříve či později při práci s uprchlíky prostě vypnuli emoce. Zdá se to divné, ale neustálý pláč, strach a zoufalství, hraní uprchlíků na emoce při snaze se posunout ve frontě a psychický zápřah nakonec člověka trochu otupí. Při komunikaci s uprchlíky jsem často slýchával větu: „Hele, každý druhý tady má nemocné dítě.“ Není v tom zloba nebo zášť, je to prostý fakt. Někdo si neustále zachovával neuvěřitelně pozitivní náladu (a ti kdo ne, snažili se ji pro dobro věci alespoň předstírat). Někdo si pravidelně chodíval zanadávat do vzduchu někam, kde ho ostatní nemohli slyšet, někdo si chodil pro objetí a psychickou podporu za ostatními, někdo hrál na kytaru, že Everything is going to be all right (všechno dopadne dobře).
Jedna věc se ale vyskytovala téměř u všech dobrovolníků za jakékoli situace: Cynický, černočerný humor. Jakmile byla chvilka, padaly vtipy na účet uprchlíků. Parodovaly se neustálé zoufalé výkřiky z davu. Na poradě kdosi vyhlásil soutěž o nejlepší filmový titul, do kterého se vpašuje slovo imigrant (pár si jich vymyslete, obecně platí, že čím morbidnější, tím lepší).

Zní to strašně, ale bez velké dávky cynismu a humoru se situace snad nedá psychicky zvládat. Frustrace dobrovolníků z toho, že se „lajna“ už půl dne nepohnula a přichází další a další lidé, z problémových jedinců v davu, z neustále přítomné atmosféry někde mezi zoufalstvím a rezignací, to všechno plodilo vtípky, za které bych autory před odjezdem peskoval kvůli rasismu a nadměrné brutalitě (kdo mě zná, ví, že jsem v tomhle směru velmi tolerantní). Po pár hodinách jsem se jim pochmurně smál na celé kolo.

Příští (předposlední) příspěvek se bude věnovat spolupráci s oficiálními organizacemi, komunikaci s vládou a práci místní policie.

Text byl z webu primozmista.blogspot.com publikován v nezměněné podobě.

Za celou redakci děkujeme všem českým dobrovolníkům, kteří se rozhodli ve svém volném čase a na své vlastní náklady pomoci. 

časopis Underground

 úvodní fotografie: Člověk v tísni / Martin Křivánek

Share on FacebookTweet about this on TwitterGoogle+