Cekani na Godota.foto

Čekání na GODOTA

V Divadlo, Kultura od Andreas Papadopulos1 Komentář

V Ostravě jsme se konečně dočkali Godota

Strom a kámen. Tak vystavěl scénu téměř před šedesáti lety mistr absurdního dramatu Samuel Beckett. Kdo přišel na páteční premiéru jeho Čekání na Godota, musel být spokojený. Obě dvě dekorace jsou stále na svém místě a ani v ostravském Divadle Petra Bezruče se s nimi neodvážili pohnout.

Už po příchodu do hlediště si divák hlasitě oddechne. Pro svou jednoduchost je výstavba scény hry Čekání na Godota těžce uchopitelná a mnohé by sváděla k jejímu vylepšování. Režisér Štěpán Pácl ponechal absurdní realitu ve své zamýšlené podobě a správně se držel návodu literární předlohy. To umožňuje divákovi plně se soustředit na hru se slovy a neklade překážky v rozpoznání hlubokého poselství bezduchého plácání Vladimíra a Estragona.

Herecká vyzrálost a cit pro divadlo dovolily Norbertu Lichému v roli Estragona a Dušanu Urbanovi jako Vladimírovi pojmout své postavy oproti literární předloze víc komicky a svébytně. K tomu jim pomáhá hlavně další dimenze, kterou poskytuje dramatické zpracování. Mimická komunikace s publikem funguje na výbornou (viz sundávání pravé boty) a práce s reáliemi také. V momentě, kdy vzduchem létají vulgarismy největšího kalibru, jako „ty českotěšínský herče!“ nebo „olomoučáku!“, jde o to, urazit primárně protagonisty hlavních rolí. To, jakým způsobem duo ostravských herců interpretovalo tuláky na jejich cestě odnikud nikam, působí velmi věrohodně. Zabíjejí čas tak, jako by z divadelních parket sami ani nechtěli odejít.

Do hry vstoupí v jejím průběhu tři další postavy. Beckettova verze nepočítá s rozlišováním ženského a mužského prvku. Režisér Štěpán Pácl opět respektuje autorův záměr, ale vykládá si jej po svém. Všechny postavy zůstávají mužského pohlaví, ale některé z nich v ženském podání. Kateřina Krejčí jako dominantní nadčlověk Pozzo, s Michalem Sedláčkem alias Luckym připoutaným na řetězu, je dobrou volbou. Její ženskost ustoupila elegantnímu vychloubači a krutému tyranovi s bičem v ruce. Legendární promluva „Rodí obkročmo nad hrobem…“ tak nevyzněla naprázdno. Díky Michalu Sedláčkovi už víme, jak vypadá fyzická bolest. Pod tíhou zavazadel a krutou vládou Pozza vyvolává jeho úděl šerpy upřímnou lítost. Svou oddanou mlčenlivost a úslužnost ale naruší v momentě, který si vysloužil ovace na otevřené scéně.

Do hry zasáhne další žena. V pánských tesilkách a bílé košili přináší tulákům zprávy o Godotovi Sarah Haváčová, nováček hereckého souboru. Nevinnost, se kterou dvěma nešťastným klaunům oznamuje, že Godot dnes nemůže, musí být odzbrojující i pro velmi neempatického Estragona s Vladimírem.

Godot nebude nikdy moci. Čekání na něj je nekonečné a zbytečné. Důvěra v čas, který Estragon s Vladimírem pročekají, je však neotřesitelná. Změna jejich údělu závisí pouze na kvalitě pročekaného času a na jeho množství. Čekat budou stále. Slova se dále budou odrážet slovy. Pořád jenom to samé. Vše se vyvine v bezduché plácání slov a nechuť k další konverzaci. Čekání na Godota nenabízí jednoznačné poselství. Spíše na diváka naléhá sérií krutých otázek, na něž je nutné najít si odpověď vlastní. Z tohoto hlediska hraje důležitou roli načasování představení. Jak příznačné, že ostravská premiéra přišla právě nyní, na konci „supervolebního“ roku 2014.

foto: facebook divadla Petra Bezruče

Share on FacebookTweet about this on TwitterGoogle+
  • Ondřej

    Super recenze, dík !