„Mne osud do kolébky tvrdé dal, pak na kazajku záplatu mi přišil,“ popsal svůj sociální původ básník, prozaik a novinář Jan Neruda. Stal se zakladatelem českého fejetonu a mistrem drobné umělecké črty. Byl vynikajícím novinářem, jehož kritika ironicky odrážela porevoluční podmínky v zemi. Působil jako vůdčí osobnost generace Májovců a bojoval proti dobovému konzervatismu. Svými básnickými sbírkami a vrcholnou prózou jako Malostranské povídky se nesmazatelně zapsal do historie.
Na svět přišel 9. července 1834 na pražské Malé Straně. Otec byl vojenským vysloužilcem, který vlastnil kantýnu a později trafiku. Matka byla posluhovačkou, například u rodiny známého geologa Joachima Barranda. A přestože otec pracoval od rána až do večera, už od malička se malý Janek potýkal s chudými poměry.
Studoval nejprve na malostranském a později na Akademickém gymnáziu. Na nátlak otce pak šel studovat práva a následně vstoupil jako aspirant do zemského vojenského účetního úřadu. Nebyl zde však spokojen, a tak se roku 1855 rozhodl pro studium filosofie. Během školy začal pracovat v německých liberálních novinách Tagesbote aus Böhmen. O dva roky později však studia nechal a rozhodl se začít působit jako učitel češtiny a němčiny.
Nerudova básnická tvorba byla již od počátku plná pesimismu, místy hraničila s nihilismem. Už roku 1857 však vydal sbírku veršů Hřbitovní kvítí, která odrážela jeho ironický pohled na svět pramenící z jeho osobní skepse i chudého původu. Tímto se brzy dočkal kritiky a nepochopení.
Neruda, který se brzy stal vůdčí osobností skupiny Májovců, organizoval současně s Vítězslavem Hálkem vydání almanachu Máj. Ten vyšel roku 1858 a přispělo do něj mnoho mladých spisovatelů jako Adolf Heyduk, Rudolf Mayer, Karolina Světlá či Sofie Podlipská. Hlásili se k odkazu Karla Hynka Máchy a navazovali na jeho myšlenky vlastními prožitky, především nesouladem velkých ideálů a porevoluční utiskující dobou.
…ironizoval konzervativnost a nedostatek odvahy postavit se problémům doby…
Mladé generaci však byl vytýkán nedostatek národního cítění. Na kritiku Jakuba Malého, vyznavače opatrnické národní politiky, brzy Neruda reagoval anonymně vydaným veršovaným pamfletem U nás a o rok později Humoristickým kalendářem, kterými ironizoval konzervativnost a nedostatek odvahy postavit se problémům doby, čímž zahájil boj proti starší generaci. Na počátku šedesátých let již byla výhra mladých jasná.
Neruda v této době začal pracovat v českých redakcích, které se v šedesátých letech začaly plně rozvíjet. Nejprve spolupracoval se zábavným časopisem Obrazy života, později přešel do redakce Času, kde pro své politické zaměření dlouho nevydržel a skončil v demokraticky orientovaném Hlasu, který se o tři roky později sloučil s Národními listy. Zde působil jako fejetonista a literární i divadelní kritik. Spolu s Vítězslavem Hálkem pracoval kratší dobu v časopisech Květy a Lumír.
Roku 1864 vydal svou první prozaickou knihu Arabesky. Jde o soubor povídek, kde v popředí stojí charakteristiky a úvahy popisující lidi z periferie, které společnost odepsala. Neruda, čerpající z vlastních zážitků, zde boří předsudky tím, že je představuje jako plnohodnotné bytosti. Po Nerudově smrti byly do souboru rovněž přidány dosud nevydané povídky. Některé z nich zachycují v té době tabuizované erotické motivy.
…v mnoha dílech rozebíral téma vztahu matky se synem.
Během šedesátých let prošel Neruda několika vztahy. Jeho milostný poměr s Annou Holinovou však po několika letech skončil rozchodem. Stejně skončil jeho krátký vztah se spisovatelkou Karolinou Světlou, která v té době již byla vdaná. Manžel se o vztahu dozvěděl a zakázal jí, aby se s Nerudou nadále vídala. Následně se Neruda seznámil s Terezií Macháčkovou, která však v mladém věku náhle zemřela. Básník měl zároveň vřelý vztah k matce, u které žil až do její smrti v roce 1869. Její smrt se promítla do básníkovy následné tvorby, v mnoha dílech rozebíral téma vztahu matky se synem.
Roku 1868 vydal Neruda básnickou sbírku Knihy veršů. Oproti Hřbitovnímu kvítí však tato sbírka obsahuje také balady, milostnou a rodinnou lyriku i zamyšlení nad sociální a národní problematikou. Svou ironií zde potlačuje přetrvávající pesimismus a nachází smysl života.
Neruda byl vášnivým cestovatelem a bystrým pozorovatelem. Navštívil mnoho evropských i mimoevropských zemí, od Francie přes Uhry až po Turecko či Egypt. Jako zážitky z jeho cest vznikly Pařížské obrázky, které byly později přejmenovány na Menší cesty. V Obrazech z ciziny pak promítl své zkušenosti z Itálie a Egypta. Jako bystrý pozorovatel se projevil prózou Trhani, jež popisuje těžký život dělníků na stavbě železnice, přičemž jednotlivé pasáže prokládá groteskním humorem.
Roku 1878 vyšla další básnická sbírka s názvem Písně kosmické. Zde vyjadřuje vyrovnání se s vnitřními pocity a víru v pokrok lidstva, která pramení ze změny dobových poměrů a většího společenského optimismu. Díky pozitivním hodnotám a vlastenectví se značně přiblížil vkusu tehdejšího čtenáře a stoupnul na oblíbenosti.
…s humorem kritizuje tehdejší omezenost a sobectví maloměstského lidu…
Ve stejném roce vyšlo Nerudovo vrcholné prozaické dílo Povídky malostranské, kde na základě vlastních vzpomínek popisuje Malou Stranu před rokem 1848. V povídkách s humorem kritizuje tehdejší omezenost a sobectví maloměstského lidu, mísí se pasáže vážné i humorné.
Následně vydal básnickou sbírku Balady a romance, ve které zaměňuje balady s romancemi tak, že ve výsledku mnohdy vyznívají opačně. Neruda se často opírá o náměty z Bible či starých legend a opakovaně se zabývá vztahem mezi matkou a synem.
Poslední sbírkou, která vyšla za jeho života, byly Prosté motivy. Ty vyšly roku 1883 a odrážejí básníkovu osamělost, což poukazuje i na fakt, že se nikdy neoženil. Neruda zde vyjadřuje nejen své pocity, vnáší rovněž paralelu ročních období s jednotlivými obdobími lidského života.
V posledních letech svého života trpěl řadou chorob a držel se spíše v ústraní. Zemřel 22. srpna 1891 na zánět pobřišnice, který byl vyvolán rakovinou střev.
Původním záměrem Nerudy bylo vydat zpěvy Velkého pátku popisující těžký úděl národa a zpěvy Bílé soboty symbolizující národní vzkříšení.
Po jeho smrti zůstalo mnoho rukopisů zahrnující obraz národního utrpení, boje i nových nadějí. Jaroslav Vrchlický básně roztřídil a vydal je pod názvem Zpěvy páteční. Původním záměrem Nerudy bylo vydat zpěvy Velkého pátku popisující těžký úděl národa a zpěvy Bílé soboty symbolizující národní vzkříšení.
Neruda nebyl za svého života plně doceněn, především kvůli svému kritickému přístupu a skepsi. Jakožto člověk z chudých poměrů si však po celý život uchovával vřelý vztah k lidovým vrstvám. Díky svým fejetonům a trefně mířené kritice se stal bystrým politickým i sociálním myslitelem. Svými básnickými sbírkami a vrcholnou prózou se nesmazatelně zapsal do české historie.
portrét: Jan Neruda; Portréty předních osobností od Jana Vilímka
