divky

Dívky ze Sorok aneb Trosky, strach a slzy Ukrajiny

V Divadlo, Kultura od Iveta DudováNapsat komentář

Stará aréna opět přichází s vlastní produkcí. Po přesídlení stálého souboru do prostor galerie u Sýkorova mostu, tedy dnešní Komorní scény Aréna, vzniklo v kavárničce prázdné místo vhodné pro občasné pořádání tematických akcí, případně autorských čtení. Situace se však mění. Autorský tým okolo režiséra Pavla Gejguše zde vytváří kvalitní divadelní produkci směle konkurující i zaběhlým ostravským scénám. Konkrétním důkazem jsou Dívky ze Sorok, stísňující obraz války z pera Curzia Malaparteho, vlastním jménem Kurta Ericha Suckerta.

Povídková předloha Kaput italského novináře a válečného zpravodaje v sobě kombinuje jak čistý narativ vycházející z válečné reality, tak reportáže a vlastní zážitky z fronty. Obdobnou žánrovou pestrostí se profiluje i inscenace Pavla Gejguše. Dívky ze Sorok jsou primárně kompaktním činoherním útvarem spojujícím skrze postavu kapitána Malaparteho jednotlivé příběhy, které poukazují na odlidštěnost, děs a katastrofu války. Činohra je doplněna o intimní zpovědi účastníků i výrazně stylizovaný pohyb herců balancující na pomezí věci a živé bytosti, člověka a neživých objektů.

Jako stavební linka se celým představením nesou témata lidskosti a odlidštění. Nejprve se setkáváme s řadovým německým vojákem, který zajme ruského partyzána vyprávějícího svůj emotivní zážitek týkající se vyhlazené vesnice a malého přeživšího chlapce. Následuje příběh školaček schovávajících se v poli, jejich následného zadržení vojáky, znásilnění a popravy. Poslední historka pak dává nahlédnout do prostředí vojenského bordelu v Sorokách, v němž kapitán Malaparte projevuje až nebývalý soucit s nedobrovolnými zajatkyněmi, prostitutkami. Dívky jsou zaraženy. Kapitán nevěstinec opouští a kurtizány zastřelí po dvou dnech jako zvěř němečtí vojáci.

V jednotlivých příbězích se projevuje krutost války, strach obětí a civilní strana hrdinů. Neexistují vítězové a poražení, válka je tragédií a chybou, přesně tak, jak řve válečná kurtizána před smrtí. Celou inscenaci drží pohromadě krom válečných témat i poetický leitmotiv nesený lidským přístupem kapitána prchajícího od hrůz války.

divky2

Režisér Pavel Gejguš hojně pracuje s principem kontrastu. Krutá realita pronásledování běženců vystupuje z pozadí nevinné dívčí hry na slepou bábu, která tím získává otřesné konotace. Fantazie a skličující poetičnost kapitána Malaparteho (Ondřej Malý) je postavena do opozice bezcitných a ziskuchtivých vojáků (Jan Lefner, Petr Sedláček), moc do protikladu bezmoci.

Jednu z fantazijních reinterpretací tvoří také povídka o dívce s červenými střevíci nucené tančit až do roztrhání těla, která je bez možnosti jakéhokoliv vzdoru zmrzačena. Tento kolos beznaděje, utrpení a krutosti prostupuje prakticky celou inscenací. Postupně se setkáváme s naprostou destrukcí, která se dere na povrch již od prvního setkání s kapitánem v troskách domu, kde tlí mrtvý kůň představovaný stylizovanými těly dívek. Do analogie naprosté psychické roztříštěnosti vojáků a místních obyvatel je postavena situace zdevastované Ukrajiny roku 1941. Děsivý obraz, bohužel pouze obraz.

Cením si otevřenosti režie k experimentům, ale nenacházím významnější odkaz k dnešnímu člověku. Analogie se v situaci současné Evropy přímo nabízí, inscenace ji však explicitně nepodává. Informace o Sorokách, ukrajinském městečku, přitom k aktualizaci přímo vybízí. Škoda. Máme tedy sugestivní obraz války jako symfonie děsu, spíše však dokumentární nežli dráždící.

Foto: David Szeliga

Share on FacebookTweet about this on TwitterGoogle+

RelatedPost