Jan Vilímek_-_Adolf_Heyduk

SERIÁL Osobnosti české poezie: Adolf Heyduk

V Poezie od Eva UrbančíkováNapsat komentář

„Štěstí! Co je štěstí? Muška jenom zlatá …,“ takto zní nejslavnější úryvek z básně Dědův odkaz, jenž napsal Adolf Heyduk. Tento představitel generace Májovců a blízký přítel Jana Nerudy byl významným učitelem a básníkem známým pro celoživotní podporu česko-slovenských vztahů. Proslavil se především svou lyrickoepickou tvorbou vyzdvihující přírodu a vlastenectví, tedy motivy jdoucí ruku v ruce s rozmanitými jazykovými ozdobami, pro něž měl slabost.

Adolf Heyduk se narodil 6. června 1835 v Rychmburku, dnešním Předhradí u Skutče. Po absolvování reálky v Praze roku 1854 začal na přání rodičů studovat na nově založeném technickém ústavu v Brně, o rok později se vrátil zpět do Prahy.

Zde se seznámil s Janem Nerudou, se kterým byl po zbytek života v blízkém kontaktu. Dostal se mezi literární skupinu Májovců a začal přispívat svou poezií k obohacení národa. Po ukončení studia začal učit na pražské reálné škole, v roce 1860 pak odjel učit stavitelství a kreslení na reálku do Písku.

Heyduk byl vášnivým cestovatelem. Podnikl cesty do Itálie či na Kavkaz, kde měl část své rodiny. Kromě italských Benátek či Rivy zavítal také do španělského Torrentu. Také měl vřelý vztah ke Slovensku, kde měl spousty přátel a kam rád jezdíval.

Sedmdesátá léta byla pro jeho básnickou tvorbu nejplodnější. V jeho sbírkách se střídá milostná i rodinná lyrika, významné jsou rovněž pasáže vyzdvihující přírodu a povzbuzující vlastenectví národa. Napsal také řadu epických básní, při jejichž tvorbě se inspiroval náměty z českých dějin. Vznikla tak díla Milota, Píseň o bitvě u Kressenbrunnu či  Mohamed II.

V roce 1876 se vrátil do Prahy, kde přijal místo na I. reálném gymnáziu. Začal také předsedat literární části Umělecké besedy. O rok později definitivně vzdal působení v Praze a odjel zpět do Písku, kde se ještě tentýž rok oženil se svou žačkou Emílií, která byla o 25 let mladší. Emílie mu porodila dvě dcery, ani jedna však na světě dlouho nepobyla. Na křtiny první dcery Jarmily přijel do Písku i sám Jan Neruda, který se měl stát kmotrem. Těsně před křtinami však Jarmila ve věku tří měsíců zemřela. Na základě této události později Neruda napsal Balady dětské. Druhá dcera Liduška zemřela ve věku čtyř let. Úmrtí obou dětí představovalo velkou ztrátu pro manžely Heydukovy, událost měla velký dopad i na Heydukovu tvorbu.

„Štěstí! Co je štěstí? Muška jenom zlatá, která za večera kol tvé hlavy chvátá; oblétá ti skráně, v kadeři se kryje, v dlaně hlavu skládáš, ruka utlačí je…“

V roce 1879 vznikla Heydukova nejznámější báseň Dědův odkaz. V tomto díle se vrací od básní inspirovaných českými dějinami k tvorbě s folklórními i přírodními motivy, což umocnila i jeho další návštěva Slovenska. V Dědově odkazu Heyduk vzpomíná na svého dědečka z matčiny strany a na své počátky hry na housle. Dílo je postaveno na vztahu mládence a divoženky prolínané pasážemi znázorňující vztah člověka k přírodě, který vinou lidstva nelze naplnit. Toto lyrickoepické dílo obsahuje šest zpěvů a dozpěv. Stalo se velmi oblíbeným a mnohokrát vydávaným, brzy proniklo také do školních osnov. Úryvek z mládencovy písně začínající slovy „Štěstí! Co je štěstí? Muška jenom zlatá…“ se neodmyslitelně zapsal do paměti lidí, a to především díky scéně s Jaroslavem Marvanem a Ladislavem Peškem ve filmu Škola základ života z roku 1938. Dědův odkaz byl také zhudebněn v podobě opery Vítězslava Nováka roku 1925.

Heyduk získal roku 1896 titul školního rady, roku 1899 byl vyznamenán rytířským křížem řádu císaře Františka Josefa, který získal při školní slavnosti, kde se po 38 letech loučil se svým učitelským místem. Na počest Adolfa Heyduka byla roku 1905 uspořádána městská rada, jež vzdala hold veškeré jeho básnické činnosti. Roku 1920 mu přijel do Písku vzdát čest sám prezident Československa, Tomáš Garrigue Masaryk. O tři roky později, 6. února 1923 Heyduk v úctyhodném věku 87 let skonal.

Adolf Heyduk se jako jediný významný básník Nerudovy generace dožil samostatného Československého státu, o který spolu s ostatními vlastenci usiloval.

„Štěstí jako rosa na květech se skvěje, ale bludná noha náhle zašlápne je; zašlápnuto vzdechne, v oblacích se tratí, snad se jinovatkou na tvou kadeř vrátí…“

Share on FacebookTweet about this on TwitterGoogle+