V dnešním zvráceném hudebním světě, kde mnohdy místo kvalitních tónů vystřelují kusy oblečení a kde kvantita je víc než kvalita, stále existují umělci, kteří hrají a zpívají od srdce. O tom se lidé mohli přesvědčit na PENDLU – ostravské klubové noci, která v pátek 6. února nabídla hned v šesti klubech řadu kvalitních interpretů. Mezi nimi byla kapela Vypsaná fixa, která vystoupila v Multižánrovém centru Cooltour. Ještě před samotným vystoupením jsem stihla vyzpovídat Márdiho – frontmana skupiny, která na pódiu i po dvaceti letech existence srší mimořádným množstvím elánu.
Povíš nám něco o svých začátcích v psaní textů?
Začalo to v prváku na střední škole. Měl jsem spolužáka, shodou okolností to byl starší brácha našeho kytaristy. Psali jsme si takové sprosté básničky ve stylu „Máme doma sněhule, ty ti duply na kule“. Zde jsem zjistil. Že jsem schopen rýmu. (smích) Jeli jsme tehdy na sportovní kurz, mně se dostala do ruky kytara, tak jsem ji držel a někdo mě vyfotil. Kytarista v kapele spolužáka, se kterým jsme si posílali ty básničky, viděl tuhle fotku a řekl si: „Ty jo, ten určitě hraje dobře,“ tak mě hned oslovil a já na to kývnul. Přitom jsem nic neuměl, tak jsem tam přišel poprvé jenom tak pomoct uklidit a podruhé jsem pro jistotu nepřišel. (smích) Po roce se nějak rozpadali a chtěli nahrát na rozloučenou cédéčko. Jenže jejich zpěvák se na to vykašlal, tak mi dali demáč a já se to naučil, zazpíval… Jim se to líbilo, a tak jsme hráli dál. Prostě šílený.
Texty se odvíjejí především od tvých pocitů. Je to i naopak, že si při koncertě vybavíš ten základní pocit nebo myšlenku, ze které celá píseň vzešla?
Občas jo, například při písničce 1982. Tu jsem složil na základě nějakých příhod s naší kamarádkou a občas, když hrajeme, tak si představuju, jak tam sedí na odposlechu.
Je známo, že umělci často berou svou inspiraci z různých nápojů. Například Ondřej Hejma v jednom rozhovoru řekl, že se rád oddával lihobenzinu s kofolou. Máš taky rád něco specifického, co ti otevře mysl?
Občas sice v nějakých rozmezích zapaříme, ale to je spíš na resetování mozků. Všechny písničky napíšu v úplně normálním stavu. (smích) Ale jinak si v poslední době rád dám červený víno. Po něm se mi dobře zpívá. Alkoholik snad nejsem, ale občas si něco rád dám.
Červené víno je prý dobré pro zdraví…
Mně přijde, že je hlavně dobrý na hlasivky. Oni se mi spoluhráči vždycky smějou: „No jo… to aby se ti dobře zpívalo, co?“
Vaše písně a koncerty se nesmazatelně vryly do paměti spousty lidí. Pamatuješ nějaký koncert, na který by celá kapela nejradši zapomněla?
Například jednou jsme předskakovali Iggymu Popovi. Vylezli jsme na pódium a v tom publiku byly samé starší ročníky, většinou chlápci, na kterých šlo vidět, že jim dost vadíme. Dávali nám najevo, že přišli na Iggyho Popa a ne na nás. Začali jsme hrát a to byla samá negace. Ve finále mě tam někdo trefil pivem. Tak jsem mu pak řekl: „Hele, jestli nejseš srab, tak támhle za rohem na tebe čekám a tam si to vyřídíme.“ Pak jsme dohráli a žádná odezva…
Budu hádat – sebral se a utekl…
Právě, že ne. Přišla ochranka a řekla: „Tam na tebe čeká ten borec!“ Tak jsem tam šel a ten týpek povídá: „Čau, promiň… Víš, já jsem tady asi váš jediný fanoušek. Všichni na vás hrozně nadávali, ale já jsem to chtěl trochu rozjet, tak jsem vyhodil do vzduchu to pivo a čekal jsem, že se to rozjede…“ Takže jsem tam vlastně našeho jediného fanouška poslal do pr… Tohle byl asi ten nejdementnější koncert v celé naší kariéře. Tak jsme se poučili. Před Iggym už asi hrát nebudeme, no. (smích)
A máš naopak nějakou dobrou historku z nejlepšího koncertu?
Když už jsme u toho předskakování, tak mám i opačnej zážitek. Když jsme hráli před Offspring, tak jsme zrovna vydali čerstvě desku a chodilo na nás tak třicet lidí. Vydavatelská firma nám řekla, že přijedou Offspring, kteří zrovna taky vydávají, a že můžeme být předkapela večera. A tak jsme tam přijeli jako úplní nýmandi a čekali, když najednou bylo slyšet šílené dupání. To se halou řítili ti, co chtěli být v první lajně. Tehdy na ty koncerty Offspring chodilo třeba 15 tisíc lidí. A já si jenom řekl: „Co mám dělat?“ Do té doby jsme byli zvyklí na takové komornější hraní pro kámoše a celkově na pohodu. Tak se mi tehdy udělalo hrozně špatně. První tři písničky po nás lítalo snad všechno, ale pak postupně lidi začali zjišťovat, že jsme docela dobří, a ve finále to skončilo velkými ovacemi. To byl první velký okamžik, kdy jsem se postavil před takové množství lidí. Samozřejmě výborných koncertů byla miliarda, ale pak byly i takové okamžiky, kdy se nám to úplně nepovedlo a to nás zase vyléčilo.
Stává se ti ještě, že máš nervy před vystoupením?
Stává, například nedávno jsme měli takový akustický koncert, co se nahrával, tak jsem byl hrozně vystresovaný. Moc jsme se nepřipravovali a nevěděl jsem, jak to dopadne.
Máš sen, že byste si ještě zahráli s někým konkrétním nebo na nějakém specifickém místě?
Mám sen, který se asi nesplní, ale hrozně bych chtěl, kdyby naši partu pozvali na festival Glastonbury. To by mi udělalo velkou radost, ale myslím si, že to nehrozí. (smích) Ale kdyby mi na druhou stranu někdo řekl, že pojedeme šňůru po Japonsku, tak bych mu taky nevěřil, ale ono se to stalo. Většinou jsme tady v té místní kolaloce, ale pak jednou za čas vystrčíme frňák a to nám pomáhá pak zase tady přežít.
Jak se to vlastně tehdy odehrálo? Ozvali se přímo z Japonska?
To byla taková náhoda. Nebo teda ono nic není náhoda, jak říká želvák ve filmu Kung Fu Panda. Ale mám kámoše, co pořádá festival Rock for People. Ten má zase kámoše, kteří se znají s agenty z Evropy, a ti psali, že jedna japonská kapela bude mít koncert tady v Praze. A protože nebyli tak známí, tak k nim dohodili nás. Asi jsme udělali fakt dobrej dojem, protože po koncertě přišla nabídka z Japonska, tentokrát ale od jiné kapely, že bychom s nimi mohli jet pět koncertů. Tak jsme po tom hrábli a už to jelo… Bylo to šílený. Parta borců z malý země najednou hraje v Tokiu a tam stojí tři tisíce Japonců, oči vyvalený… to bylo!
Ale přiznejme si, neříká vám někdo, že vám za těch dvacet let stoupla sláva do hlavy?
No to říkali furt, už když se nahrál první demáč. Pak se nahrál druhý a někdo řekl: „No dobře, ale to už není jako dřív.“ Lidi to berou tak, že to, co se jim jako první líbilo, je pro ně nejlepší. Všechno ostatní odsuzují. A to je příznak toho, že oni vlastně stárnou. (smích) Hezky to říkal třeba ten Iggy Pop: „Bojuju s takovým pocitem… Vždycky přijdu na nějaký koncert, tam hraje nějaká kapela a já si řeknu, že tohle před dvaceti lety tam přece hrála líp jiná kapela. To byla lepší doba.“ Když tenhle pocit nechám v sobě zvítězit, tak to je ta cesta do hrobu. S tím bojuju stejně jako on a snažím se přijímat, že to nový je vlastně stejně dobrý, jako tenkrát. A to nemyslím jen hudbu. Čím je člověk starší, tím víc má tendenci se uzavírat. Takže všem těm, kteří přijdou a hudrají, říkám, že my naši hudbu děláme furt stejně a se stejným zápalem. Jen se snažíme nějakou tu písničku obalit jinak, aby to byl řízek s hranolkama, když předtím to byl řízek s bramborama. Ale je to pořád řízek. (smích)
Co říkáš na místní scénu posledních let?
Je to stále stejné – dobrá kapela s výdrží se nakonec prosadí. Některé kapely mají takový rychlejší postup, který jim paradoxně škodí. Není už takový problém mít dobrý vybavení, zkušebnu a hnedka něco vydat. Když my jsme začínali, tak to bylo těžký. Přišlo napřed deset lidí, pak padesát, pak sto. Trvalo to dlouho. Rádia to nebraly, tak jediný promo byl koncert. Hráli jsme hodně po klubech, za rok jsme mívali takových 140 až 150 koncertů. Tehdy byl i větší hlad po hudbě než teď.
Můj mladší bráška rád poslouchá Kašpárka v rohlíku, čehož ty jsi vlastně součástí…
My k tomu máme vlastně ještě jeden nový projekt přímo od nás, Vypsané fixy, a jmenuje se Mixle v piksle. Jsou to covery jako třeba Skákal pes a je to mířeno pro ty úplně nejmenší. Ale potom pro ty starší je tu právě Kašpárek v rohlíku. Tento projekt vymyslel David Dvořák s Ondřejem Pečenkou, aby se do dětí ten rock & roll nějakým způsobem dostal, když z rádia poslouchají samé s prominutím sra*ky.
Přijde ti, že jste na vrcholu kariéry, nebo pořád stoupáte?
Já doufám, že ještě kousek stoupneme a pak se tam co nejdýl budeme držet. (smích)
Hrajete už dobrých 20 let…
Ta pralátka, proč hrajeme, je pořád stejná. Rádi spolu hrajeme dohromady, a když si dobře zahrajeme, tak se nám tady líp žije. Teď jsme se bavili s Pítrsem, že nemusíme furt chodit do tý samý hospody v našem městě a říkat ty samý věty, ale můžeme si jet zahrát i třeba tady do Ostravy… Ale jinak jsme takoví rozesetí – já s Pítrsem jsme v Pardubicích, Mejla je v Praze a Mejn zase v jižních Čechách. Životy se nám celkově různě rozjely, jak už nejsme v jednom městě. Ale dá se fungovat i tak.
(Na závěr ještě přidáváme úryvek z deníku Vypsané fixy na jejich turné v Japonsku):
„Chodíme městem jako mimozemšťani a vrcholem naší vjemové exkurze je kuličková herna. V Japanu jsou zakázaný výherní automaty na prachy, tak Japonci vyhrávají kuličky, kterýma pak údajně někde můžou platit. Hrozně to v ní hučí, a tak není slyšet vlastního slova. Přišpendlený jedinci různého věku, pohlaví i společenského zařazení zhypnotizovaně sledujou pohybující se kuličky v blikajících stvůrách. Tohle asi funguje všude.“
foto: Lucie Nohlová
