Nepřenositelnost vtipu divadla Sklep

V Divadlo, Kultura od Andreas PapadopulosNapsat komentář

Pražáci by si neměli dělat legraci z věcí, kterým nerozumí.

Sled gagů a vtipných scén graduje, když v improvizovaném kokpitu sedí dva romští piloti. Aerolinky RomAir vypravily nebezpečný let a Milan Šteindler informuje cestující, co by se vše mohlo stát (kradou se kufry, nefungují pásy, vybuchují motory..). Obsah scénky je dobrý, nadprůměr celého představení. Ale co ta forma?

Zdaleka ne poprvé se potvrdilo, že návštěva zájezdových divadel, speciálně těch pražských, může být velikým zklamáním. To nastává zejména v momentě, kdy se hereckému souboru nepodaří správně aktualizovat hru a neberou v potaz místní reálie. I po středečním představení divadla Sklep v Domě kultury Akord trvám na tom, že existuje určitý typ humoru, který je nepřenositelný na jiné publikum. A ostravské publikum je jiné.

Popisovaná scéna s dvěma romskými piloty je příkladem takové nepřenositelnosti. Pražští herci, nepolíbení místním speciálním „ostravskim“ dialektem úplně klidně servírovali publiku plejádu slov, které v mnoha případech mylně vydávali za romské, navzdory tomu, že jsou ostravské víc než baník. Vznikl tak paradox, který byl oceněn jen velmi strohým potleskem. Milan Šteindler, na jehož výkonu byl veškerý humor postaven, byl celé představení skvělý. Až do momentu, kdy zkusil lidem z moravskoslezského kraje recitovat v polštině. Ti, kteří mluví „po našimu“ se jen chytali za hlavy a prosili, aby tato skeč skončila. Při letmém pohledu do sálu se dalo odhadnout, že zaskočených a z míry vyvedených diváků bylo dost přes polovinu.

Světlým okamžikem byl kontrastně ke konci představení jeho úvod. Pokusy vtipně navázat dialog s publikem, byly úspěšné. Červené rukavice  Šteindlera zafungovaly a publikum se až do příletu RomAir chovalo na povel. Zvednutá rukavice znamená jen ovace, obě nahoře znamenají bouřlivý potlesk. Když nejznámější tvář divadla Sklep oznamovala, že dva slavní kolegové do Ostravy nepřicestovali, musel obě ruce držet dlouho nahoře, aby lidé pochopili, že tomu mají zatleskat.

David Vávra i Tomáš Hanák byli v čase ostravské Besídky indisponováni tak, že nemohli na prknech Domu kultury Akord vystoupit. A to je na škodu představení, které je postaveno vyloženě na kvalitních hereckých výkonech.

Besídka je spíše komorní záležitostí.  Ve formálním prostředí nevynikne její absurdita a zjevný podtext kritický ke společnosti. Proto se chvíli zdálo, že herci zápasí s velkým prostorem hlavního sálu Domu kultury Akord. Ve některých skečích postavených na slovních hříčkách a narážkách se projevila nevůle prostoru spolupracovat. Občas tak nešlo pořádně rozumět jinak skvěle vystavěným dialogům. V momentě, kdy vzduchem připluje prezident Zeman na nafukovacím člunu, jsou všechna slova zbytečná.

Estrádnost jedné z nejznámějších her pražského divadla Sklep nemůže být jasnější. Formát, známý spíše divákům televizních Silvestrů se  odehrává přímo před očima diváků divadelních, jen v trochu odvážnějším a dynamičtějším pojetí. President býval málo karikovaný úřad a požíval si úcty. Nejen herci z divadla Sklep dokazují, že to už neplatí. Nebojí se. Stejně tak nemají problém skrytě vyzývat k deregulaci ze strany Evropské unie, k rozpuštění feministických spolků nebo k nepodlehnutí marketingu společnosti Apple. Ani smrt není hranice. To dokazuje také úryvek z antiregulační básně; „Chtěl bych vidět papaláše z EU, brzy vidět v mauzoleu“

 foto: Dům kultury Akord

 

Share on FacebookTweet about this on TwitterGoogle+