„Byl tu Cash, který hrál na trubku. Potom Pete, udělaný blonďák, který mohl klidně stát modelem na plakát slušného amerického chlapce. Byl tu Johnny White, který měl ženu a tři děti a vypadal jako průměrný mladý Američan. Byl tu Martin – tmavý, hezký hoch s italskou krví. Žádní potápkové. Hipster se přesunul do podzemí.“
Takto ve své prvotině popisuje duchovní otec beatníků William Seward Burroughs komunitu hipsterů. I přesto, že kniha Feťák, ze které je úryvek, vyšla už v roce 1953, jde o jednu z nejlepších charakteristik, které byly až do dnešních dnů na téma hipsterů napsány. Kultovní americký romanopisec, zakladatel kyberpunku, vynálezce slova heavy metal a také absolvent Harvardu napsal Feťáka jako autobiografické dílo.
K hipsterům z úvodu se staví obezřetně a nevěnuje jim příliš dlouhé pasáže knihy. Když už o nich mluví, pak v souvislosti s drogami a odporem k celému systému. Je příznačné, že bouřlivák Burroughs dokázal ve vší stručnosti popsat hipstery jako úplně obyčejné lidi, kteří se po večerech „scházejí na trochu trávy a nadávají na strýčka Sama“. Přistoupíme -li na to, že dnešní hipster je definovatelný, pak Burroughsův popis v sobě zahrnuje všechny rysy, kterými jej vymezujeme i v současnosti. Zručnost, zodpovědnost, originalita, nonkonformismus a nedůvěra ke střednímu proudu.
Žádní potápkové
Hnutí beat generation (beatníci) odmítalo tvrdou protestantskou etiku západního kapitalismu a požadovalo refresh dosavadního sociálněpolitického systému vyžadujícího disciplínu, oddanost a střídmost. Vlastnosti svých otců jim připadaly odpudivé a chtěli je nahradit absolutní svobodou a požitkářstvím.
Tato generace byla hnacím motorem revolučních 60. let a změny, které si na svých vládách vyžádala, vedly ve svém důsledku k současnému globalizovanému konzumerismu. Burroughs samozřejmě nezmiňuje hipstery jenom tak, aby měla jeho postava s kým hulit trávu. Pochopil, že neúcta k řádu a jistá svázanost s vládnoucí třídou jsou přesně ty rozdíly mezi beatníky a hipstery, které zapříčiní pozdější názorový nesoulad.
Jaký je tedy zásadní rozdíl mezi těmito dvěma subkulturami?
Punks, heavy metals, grafitti nebo shinheads jsou některé ze subkultur vzniklých z kvasu 50. a 60. let. Nedodržovali normy většinové společnosti a bojovali proti establishmentu nástroji, které sami vytvořili (respektive uvařili, destilovali, nasušili, extrahovali nebo naředili).
Jelikož jejich myšlenky zůstaly nepochopené za dveřmi hospod a barů, v dospělosti se z beatníků stávali úspěšní literáti dychtící vyjádřit své pocity na nekonečně dlouhé role papíru. To, jak prožili své mládí, je předurčilo k tomu, být rebely až do konce. Charles Bukowski se v šedesáti letech porval v baru, Allen Ginsberg na stará kolena experimentoval s psychotropními látkami a ikona beat generation Jack Kerouac ani pořádně nezestárnul a ve svých 47 letech podlehl následkům alkoholismu.
Jak vystihl Burroughs, hipsteři nejsou žádní potápkové. Ne že by také nebyli schopni nasednout na vlak a odjet na druhou stranu světa jako jejich předchůdci. Jejich myšlení, odívání a tvorba zůstávají svobodné, ale rozdíl spočívá v tom, že přejímají nové trendy a snaží se je včas přetvořit k obrazu svému. Jsou smíření s tím, jak funguje svět, ale snaží se odhalit jeho chyby a přijít s konstruktivním řešením.
K posunu vnímání tohoto postoje dochází v 90. letech, kdy se svět nových, digitálních médií, nezávislé hudby, kaváren a restaurací v jejich pojetí stává motorem ekonomického růstu celé západní civilizace. Jejich způsob nakupování a přístup k politice možná jednou „zachrání svět“.
Jak si hipster spálil hubu?
Jedl pizzu ještě předtím, než byla cool. Známý vtip naráží na problém, který trápí většinu subkultur. Z kdysi odbojných chlapců, kteří byli onálepkováni jako nerdi – brýlatí podivíni s ochranitelským syndromem k planetě zemi a celé společnosti- se stávají bohaté, celosvětově známé celebrity s obrovskou mocí. Hipster Mark Zuckerberg, hipster Steve Jobs nebo hipster Johnny Depp.
Moderní průmyslová společnost ale polyká, tráví a po čase vylučuje jako zdravou stravu jakoukoli subverzi.
Trávícím traktem globalizace prošli v minulosti existencionalisté, hippies, emos, motorkářské gangy nebo revoluční dělnická hnutí, z jejichž řadových členů a vedoucích představitelů se staly pilíře nastoleného řádu v podobě masových konzumentů a úspěšných politiků. Uměleckou i politickou revoltu potkává stejný osud: buď už prostě nejsou cool a ocitají se v kontrakultuře, nebo se stávají státníky a popkulturními ikonami. A takový osud teď postupně potkává i hipstery.
Vykoupení skrze nakousnuté jablko
Západní model kapitalismu postavený na askezi a tvrdé práci dokázali beatníci a hippíci zachránit svou kulturní revolucí a ospravedlněním konzumerismu. Ta samá generace ale na vlastní kulturní revoluci žehrá a ocitá se ve spárech ryze konzumní společnosti, kde se dříve zavrhované principy ukazují jako nástroje k reformě. Jejich děti, hipsteři, odmítají materialismus svých rodičů a chtějí je přesvědčit, že etický rozměr nakupování a spotřebovávání je jediným možným východiskem.
Optimistické tvrzení mužů a žen v kostkovaných košilích, upnutých kalhotách a brýlích s obroučkami naráží na zásadní překážku. Žádný nákup, který provedou, nemůže být v současném světě etický. Nejlepším příkladem tohoto paradoxu je produkt jednoho z nejvlivnějších hipsterů současné doby: iPhone.
I kdyby k tomuto předraženému zařízení měli všichni rovný přístup, tak lidé, kteří tyto přístroje vyrábí, pracují v nevyhovujících podmínkách a rozhodně si hotové přístroje nemohou za svou mzdu dovolit (například reportáž britské BBC s názvem Apple’s Broken Promises odhaluje, že pracovníci si nemohou vzít volno a usínají při práci, jejich týden má až 70 pracovních hodin; stanice This American Life už v roce 2012 šokovala tvrzením, že během natáčení jejich reportáže zemřel jeden zaměstnanec poté, co absolvoval 34hodinovou směnu).
Moderní hipster tak má před sebou těžký úkol. Musí zvládnout to, co se beat generation nepovedlo:
Legitimizovat požadavky, které klade na společnost.
Může tak učinit jedině když začne nejen eticky nakupovat, ale hlavně eticky vyrábět. Prvním úspěšným pokusem o refresh způsobu výroby je prudký rozmach fairtrade potravin. Poptávka po recyklaci oblečení a jeho výrobě v přijatelnějších podmínkách donutila obrovské módní řetězce zamyslet se nad pracovním prostředím indonéských a bangladéšských šiček oděvů. Tyto drobné a postupné změny nejen v nákupním chování zákazníků jsou hlavními důvody, proč je kontrakultura hipsterů tak cool.
Díky tomu, že se snaží zavést etické jednání tam, kde nikdy nebylo, má historickou šanci obhájit se před sebou samou. Dokud se tak ale definitivně nestane, bude se hipster čím dál víc stávat synonymem k pokrytectví, pozérství a nevyzrálosti. ∞
grafika: Josef Albrecht
