Přehlídka (ne)animovaného filmu Olomouc
V hanácké metropoli se již po 13. konala přehlídka animovaného filmu na téma „Co je to animace?“ Ač třináctý v pořadí, rozhodně nebyl tento ročník nešťastný.
Hlavním motivem festivalu je sice animace, ovšem jeho program je neuvěřitelně multižánrově rozložen a návštěvníci nemusí mít strach, že se utopí v množství Disneyovských příběhů. Nezabývá se totiž jen tímto fenoménem v kontextu kinematografie, ale i audiovizuální tvorbou, designem, experimentálním filmem a dalšími médii současné kultury. Málokterý divák si zde nenajde ten svůj šálek Transit kávy.
Festival byl tento rok rozložen do sedmi tematických sekcí. Na část Jiné Vize jsme mohli narazit ihned za rohem akreditačního stánku, kde byla projekce této soutěžní části programu obklopena pohodlnými fatboy vaky, které poskytli útočiště nejednomu znavenému divákovi i po zbytek ranních „neprojekčních“ hodin. V samotné soutěžní přehlídce, která se soustředí na hraniční formy na pomezí animace, experimentálního filmu, výtvarného umění a videoartu, byl velmi výrazný počin laureáta ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2014 Romana Štětiny. Vítězem se ovšem stala práce Barbory Kleinhamplové – Důvěryhodný vztah.
foto: Jiří Volejník
„Hlavní cenu udělujeme Důvěryhodnému vztahu Barbory Kleinhamplové pro jeho jednoduchost a pozoruhodné užití vizuálního jazyka k vyjádření lidských emocí, rétorické křehkosti projevů a podněcující politické stanovisko,” slyšeli jsme od organizátorů.
Další napjatě očekávanou částí byla sekce s názvem Přítomnost, pohyb, proměna pod taktovkou kurátorů Marka Felly a Martina Mazance. Bohužel již první páteční projekci provázely organizátorské komplikace, a tak byla posunuta do večerních hodin. Byla jí prezentace mladých autorek Rebecca(i) Salvadori (IT) a Lucy Railton (GB), která bohužel nebyla příliš připravená ani kooperačně propojená. V sobotu se následně konala samotná projekce jejich audiovizuální spolupráce. V tomto bloku se předvedli také Paul Emery s Joe Gilmore a Ryoko Akama s Davidem Ferrando Girautem. Stále se opakující sekvence a motivy byly divácky velmi náročné a osazenstvo přeplněného sálu se pravidelně obměňovalo.
Vizuální perlou úseku Buenos Aires experiment s kurátory Alexandrou Moralesovou a Georgym Bagdasarovem se stal umělec Pablo Mazzolo. Pracuje s filmovými formáty 8, 16 a 35 mm pomocí kterých zpracovává témata městské či industriální kultury versus přírodní původní motivy. Rád pomocí svých filmů uvádí realitu do stavu krize, využívá k tomu vlastnoručně vyráběných nástrojů a pracuje neobvykle se souhrou obrazu a zvuku. Výrazně se to projevilo při následné Perfor(m)aci, kde spolupracoval s hudebníky a projevili se i další účinkující z Buenos Aires.
Aport animace je cyklem přednášek, představení nových i zaběhlých animací, ale také vizualizací, grafických konceptů či audiovizuálních děl. V tomto roce zde vynikaly především přednášky, a to na příklad představení zapomenutého českého umělce žijícího v USA Svatopluka Pitra od Pavla Ryšky s názvem Kromě těch neonů tady není nic… Především jeho až absurdně vyznívající animované snímky byly zřejmě to nejzábavnější, co bylo na festivalu k zhlédnutí. Následující přednáška Pavla Klusáka: Kapely, které nikdy neexistovaly, nebyla ani o animaci ani o hudbě, ale přesto bylo značně zajímavé sledovat fenomén animovaných kapel od ztřeštěných zpívajících Chipmunků až po mediálně úspěšnou kapelu Gorillaz. Na ni navazovalo nedělní pojednání o Japonsku – království robotů od Karla Veselého. I toto propojení světa lidí a robotů, které Japonce natolik fascinuje, bylo velice výživné. Především proniknutí do naprosto odlišného vnímání mechanického světa.
Sekci PAF Art vévodila několikrát opakovaná projekce Ways of Something I a II. Tento remake edukačního videa BBC Ways of Seeing osvětluje pomocí vizualizací od špiček digitálních umělců vnímání klasických teorií umění v post-internetovém věku. Po zhlédnutí tohoto vizuálně nabytého dokumentu, najednou začne zbylá část PAFu dávat větší smysl. Důležitou odnož této sekce tvořily koncerty. Bohužel nezapomenutelný éterický projekt MAKAK violoncellistky Kateřiny Koutné za VJingu Anny Balážové se odehrával v Divadelní sále, který byl kapacitně nedostačující. Naštěstí tento problém pořadatelé vcelku elegantně vyřešili při sobotním koncertu Lightning Glove a Freddy Rupperta odstraněním židliček ze sálu, kde tímto vznikl kaskádovitý taneční parket. Naneštěstí nedostačující kapacitní problémy vystřídaly problémy hudební, především u zpěváka kapely Lightning Glove. Velkolepým závěrem festivalu bylo vystoupení Deana Blunta.
A nakonec blok Kolumbijské animace vedený kurátorkou Laury Victorií Delgado, byl natolik těžkopádně pojatý, že mne po prvním výletu Za hranici animace nic nepřinutilo sledovat další části této mně naprosto vzdálené sekce.
Prostory zrekonstruovaného jezuitského konviktu, nyní Uměleckého centra Univerzity Palackého, kde se převážná část festivalu odehrává, může každá humanitní škola závidět. Zázemí pro tento typ festivalu, kterým je i na jaře se konající mezinárodní festival populárně vědeckých filmů AFO, je skvělé. Tento ročník byl, co se týče návštěvnosti, rekordní a kapacita sálů přestávala stačit. Kromě projekčních místností se zde nabízejí otevřené prostory pro večerní párty, která ovšem není konečnou štací dne. Tím je obvykle klub Vertigo, který je ovšem také jedinou olomouckou alternativou pro piva-chtivé návštěvníky. Většina hospod a klubů se totiž v této metropoli uzavírá o půlnoci, pokud netoužíte po vždy otevřené náruči nonstop barů zbývá jen pramálo možností. Jelikož PAF je silně obohacující a kulturně natřískaný festival, ale stejnou měrou také vyčerpávající, je nutné občas někde vypustit páru.
