vanoec_3

Jak se slaví u Ivanovových

V Divadlo, Kultura od Eva PatlochováNapsat komentář

Pokud jste unaveni po celodenním vánočním nakupování a znechuceni všemi lidmi kolem, vánoční hra v repertoáru Staré arény vám přijde určitě vhod.

Již při vstupu do sálu jedním z průchodů divák míjí vánoční stromeček se světýlky a o vánoční atmosféru není nouze. Stromečky v zasněženém lese jsou symbolizovány vánočními řetězy na ramenou herců a nechybí ani vana, ve které se však místo kapra pokojně čvachtá tělíčko bez hlavy a hlava bez tělíčka. Ale nepředbíhejme…

Znalci už tuší, co je bude pod taktovkou Pavla Gejguše čekat. Nádech Ruska a absurdno. Vánoce u Ivanovových čili Úplně předělaný snář pochází z pera ruského avantgardního básníka a dramatika Alexandra Ivanoviče Vveděnského, přičemž původně vyšla pod názvem Vánoce u Ivanovových a Několik rozhovorů (čili Úplně předělaný snář). Jelikož se jedná o dva odlišné texty spojené do jedné knihy, nastává tedy otázka, jak skloubit dvě samostatné sekvence do jedné.

vanoce_1

Hra začíná vcelku nevinně a pokojně. Děti se koupou ve vaně, čekají na rodiče, kteří šli do divadla, a jsou svěřeny do rukou chůvy. Což se ukáže jako ne zrovna šťastný nápad. Poklidné svátky klidu a míru jsou tak narušovány vražedkyní se sekyrou v ruce. Vše se však odehrává v hravém a vtipném duchu. Děti si hrají, chůva si pro sebe bláznivě šepotá a občas se na scéně mihne hlava koně.

Scéna je zasazena do propracované koupelny i se sprchovým závěsem, který slouží zároveň jako opona. Vystavění čtvercové scény do prostoru dává možnost postavení okna přímo na scéně, to pak slouží jako děsivý průhled na zsinalé tváře dívky Vveděnského a zároveň jako místo, kde se rozhoří poslední prskavka.

vanoce_2

Spojit dva odlišné světy vtipu Vánoc u Ivanovových a tragiky Několika rozhovorů se však povedlo a na jevišti tak vzniká děsivá tragikomedie, při které se pobavíte nad absurdní taškařicí, ale zároveň vám tuhne krev v žilách při sledování krutého osudu nejen rodiny, ale i protisovětského básníka.

Děsivý podtón dokresluje i hudba Vladivojny La Chia, jejíž „šmik“ při uťaté hlavě je tak groteskně dokonalý, že se člověk těší na další chůvino ohánění se sekyrou.

Autor fotografií: Zeno Václavík

Share on FacebookTweet about this on TwitterGoogle+