16budovatele_rise_084

OST-RA-VAR 2016: Postupně se odkrývá svět za zrcadlem

V Divadlo, Kultura od Eva PatlochováNapsat komentář

Druhá půlka festivalu Ost-ra-var se odehrávala hlavně na rozborových seminářích a samotná sobota sice nabídla seminář od rána do odpoledne, ale festivalový závěr se již nesl ve volnějším duchu.

Páteční ráno začalo v Komorní scéně Aréna inscenací Budovatelé říše, která byla svižná, jelikož trvala pouze hodinu (což představovalo příjemnou změnu), ale byť byla pojata v lehce vtipnějším duchu, nesla těžké téma, ze kterého běhal mráz po zádech. Scéna byla vystavěna jako oprýskaný, téměř nezařízený byt. Rodiče se s dcerou Zenóbií a služkou Husou neustále stěhovali do stále menších prostor před jakýmsi hlukem, přičemž jediná Zenóbie chápe tíhu této situace a básní o jejich předchozím šestipokojovém bytě, který si už její rodiče, zdá se, nepamatují. Na scéně celou dobu zůstávala postava Schmürze, který je obvázán, nic neříká a všichni kromě Zenóbie si na něm vylévají zlost. Vlastně ani není jasné, zda je to člověk. V závěrečné scéně už zůstal jen otec, který postupuje v domě stále více nahoru, do menších a menších prostor, přičemž slyšíme stále více a více se přibližující kroky – ale nikdo nevejde a člověka zamrazí nad tíhou celého prostoru.

Ve Staré aréně se v rámci off programu hrál Haprdáns dle Vyskočila, svižná hra o tom, jak to bylo s Hamletem, během níž si i diváci mohli vyrobit píšťalky z mrkve. A zeleninového konceptu se hra držela i dále, když na konci diváci dostali osvěžující smoothie.

Ze Staré arény jsme se rovnou přesunuli do Komorní scény Aréna na první seminář festivalu, tentokrát na téma Produkční dům jako alternativa, přičemž se rozebíralo zejména financování divadel. Přednášejícími za Starou arénu byli Zeno Václavík a Pavel Gejguš, za NDM Jiří Nekvasil, za Cooltour Romana Adámková a v neposlední řadě Albert Čuba za Divadlo Mír. Ten si uzmul větší část prostoru a byl bombardován dotazy z publika, jak nově vznikající komerční divadlo hodlá financovat a udržet.

Večerní představení Deník mého otce aneb Příběh opravdického člověka v Divadle Antonína Dvořáka bylo rozpačité, co se postav týče. Hlavního hrdinu hráli tři herci, což v první půli nedávalo příliš smysl. Herci se sice doplňovali, ale každý měl svou jedinečnou osobnost. Naopak milenku i manželku hrála stejná herečka, která dvojroli zvládla tak bravurně, že až někdy ve druhé polovině hry jsem se dovtípila, že obě role hraje stejná aktérka. Stejně tak Ivan Dejmal, který ztvárnil hned tři role – estébáka, ředitele podniku i dobrotivého přítele. Ve druhé polovině hry už každý z hlavních protagonistů hrál svou roli v nějakém společenském statusu: v práci, s manželkou, s milenkou. Celá hra však působí rozkouskovaně, mile a žádné mrazení v zádech se nekoná.

Ve Staré aréně se rozehrála antická Euripidova tragédie Elektra. Klasické dílo zkrácené do příjemné hodinové stopáže. V ději se člověk neztrácí, scéna je skoro prázdná, tudíž je velký prostor kladen na ztvárnění herců. Děsivější byly určitě masky dětí v první části hry než masky chóru smrti. Ty však také naháněly hrůzu a ve spojení s hudbou šlo o nezapomenutelný zážitek.

Sobotní ráno začalo hned zostra kritickým seminářem, který trval až do odpoledních hodin. Na něm se už tradičně rozebraly zhlédnuté hry, přičemž byl jeden příspěvek z řad studentů, jeden z řad kritiků či profesorů plus byl vymezen prostor pro diskuzi. Komorní scéna Aréna opět nezklamala a sklidila uznání, přičemž nastavila laťku hodně vysoko – Divoká kachna s Lidskou tragikomedií se staly nejlepšími představeními festivalu. Naopak u NDM pohořel Král Ubu. Mučedník hraný na zkušebně sklidil na jedné straně úspěch, na straně druhé nepochopení i s ohledem na to, který festivalový den jej mohli účastníci zhlédnout.

Poslední večerní představení bylo opět shakespearovské, v Divadle Jiřího Myrona se hrály Veselé paničky windsorské. Divák byl trochu zmaten, když viděl na scéně alžbětinské kostýmy spolu s moderními rockery, přičemž tam tato linka nebyla rozvedena, a když zrovna Jiří Sedláček v roli Falstaffa nehrál na kytaru, divák snadno na rockovou linku zapomněl. Za nejsilnější moment celé inscenace považuji tanec elfů v lese. Všichni herci odění do zelených rób s podlouhlými bílými maskami rozhodně zapůsobili.

Pak již tradičně následovalo společenské setkání v divadelním klubu a v neděli ráno došlo na poslední rozborový seminář a rozdaly se poslední zlaté medaile za statečnost, které se rozdávaly v průběhu celého festivalu – pro mne již rušivý element, mohlo by se to zvládnout za jeden nebo dva večery. A medaili by si určitě zasloužili všichni účastníci za to, že festival i přes značnou únavu přežili, jelikož délka a počet představení byly mnohdy až za samou hranicí únosnosti.

Foto: Komorní scéna Aréna

Share on FacebookTweet about this on TwitterGoogle+