toop3

OST-RA-VAR 2016: Zrcadlení duše

V Divadlo, Kultura od Eva PatlochováNapsat komentář

Jubilejní dvacátý ročník festivalu ostravských divadel Ost-ra-var vypukl minulou středu a návštěvníky tak na pět dní opět uvrhl do víru ostravské činohry. Letošním tématem bylo zrcadlení.

Zahájení festivalu proběhlo v nově otevřeném prostoru NDM Dvanáctka vernisáží, na které nechybělo ani pokřtění almanachu festivalu. Dvanáctka aspiruje na novou komorní scénu NDM, přičemž se prostor nyní pomalu uvádí do plného provozu a konají se zde literární čtení či výstavy. Nyní tak ve Dvanáctce můžete vidět výstavu dvacátého ročníku Ost‑ra‑varu s průřezem jednotlivými ročníky.

Divadlo Petra Bezruče začalo hned zostra velkou mírou sprostých slov v inscenaci Fligny, koks a fachmani. Velká loupež, vtipné momenty, ale zároveň nedostatečné ukotvení nějaké celistvé myšlenky inscenace. Vlastně ano, utkvěla věta „Aktovka z kůže krávy“ recitovaná Ritchiem, a to proto, že se na větu postupně nabalovala další slova a platí, že to nejvíce opakované musí utkvět, i kdyby nechtělo.

V NDM se před inscenací Hostinec U kamenného stolu ujal slova Jiří Nekvasil a účastníkům, kteří jezdí na Ost-ra-var od samého začátku, byly uděleny medaile s nápisem „Vy jste na just divadelník“ za jejich stálou přízeň. Inscenace hýřila vtipem a nadhledem a byla tak příjemným odpočinkem před poněkud těžší Kachnou.

Divoká kachna z repertoáru Komorní scény Aréna totiž začínala až v pozdních hodinách. Co si budeme povídat, Ibsen není před spaním zrovna vhodný, nicméně tady utkvěla úvodní hudba z večírku u starého Ekdala a „Na dně mořském“ z úst dcery Hedviky a Gergerse. Scéna jako vystřižená z katalogu Ikea působila v ibsenovském prostředí trochu zvláštně, ale účelně, a trochu ironicky, stejně jako knihy z měkkého polystyrénu. S prostorem se pracovalo i nad jevištěm, kde byla ona magická půda, kam se chodilo na lov, kde pobíhali králíci a kde své hnízdečko obývala i divoká kachna.

kachna

Foto: Komorní scéna Aréna

Páteční ráno začalo u Bezručů inscenací Úklady a láska. Scéna jako fotbalová tribuna překvapila – a to natolik, že mne to celou dobu nutilo přemýšlet, co tam vlastně dělá, jelikož jednou to fungovalo jako královský palác, podruhé zase jako dům obyčejných obyvatel. Téma jako z Romea a Julie působilo zdlouhavě, přičemž svou roli zřejmě sehrála i únava z probdělé noci. Příjemným oživením byl každopádně příchod dvorního maršálka von Kalba v podání Ondřeje Bretta. Sálem zavládl vtip, což bylo asi to pravé na probuzení a neladění se do druhého festivalového dne.

Top Dogs Komorní scény Aréna mělo naopak příjemný spád. Ocitáme se na sezení manažerů na vysokých postech, kteří přišli o práci – tato setkání jim pomáhají se s tím vyrovnat. Herci hrají sami sebe, tedy se oslovují svými pravými jmény. Vynikají zejména mistři vtipu Štěpán Kozub a Petr Panzenberger, kteří nenechávají diváky chladnými. I přes vtip však ke každému doléhá tragika jejich života.

Ve Staré aréně ovládl komorní prostor nádech teluru a do hlav se zatloukaly telurové hřeby. Tato látka má navodit pocit naprosté slasti, tedy pokud se správně zatluče do mozku, jinak může způsobit smrt. Z kulis na nás dýchal socialismus budoucnosti a přepracování Sorokinovy sbírky povídek Telurie bylo více než zdařilé, jelikož jednotlivé pasáže do sebe výborně zapadaly a nebyla cítit roztříštěnost jako u čtení díla. Hřeby v hlavě vynikají svým přitažlivým utopickým tématem, ale i použitou scénickou hudbou, která všemu dodává futurističtější nádech.

Večerní představení Král Ubu v NDM rozhodně překvapilo. Pro mne však v tom negativním slova smyslu. Scéna začínala slibně: poslanecká sněmovna, večeře u Ubů doma. Pak ale přišel příval nadměrně užívaných sprostých slov, zejména z úst krále Ubu. Snad i zasazení do polského kontextu nebylo nejšťastnější, jelikož neznalci (a možná ani znalci) si nemohli hru připodobnit k nějaké jejich historické zkušenosti a znalostem. Vůbec mi nesedla velká plazmová televize, na které se po celou dobu promítal text uvádějící, ve kterém jsme právě jednání a v jakém prostředí. Hra tak působí jako taškařice plná boje o moc, sexu a sprostých slov s vrcholem kýče a nevkusu, kdy se v závěrečné scéně vztyčí na jevišti obří nafukovací zelený penis.

7382-richard-iii

Foto: Lukáš Horký

Příjemnou změnou a překvapením proto byl Richard III. v Divadle Petra Bezruče. Klasický Shakespeare, i když opět v pozdních hodinách, tudíž to chtělo notnou dávku soustředění na hutné alžbětinské dialogy. Nicméně to, co diváka udržovalo v napětí, byl pohyb na kovové konstrukci, která zůstala na jevišti po celou dobu a tvořila jakési kovové molo, po kterém herci lezli, šplhali a plně tak využili prostor i nahoře na konstrukci. Vyzdvihla bych rovněž i kostýmy, které byly laděny do jednoduchých anglických barev: šedé a červené.

Úvodní foto: Komorní scéna Aréna

Share on FacebookTweet about this on TwitterGoogle+