Divadelní spolek Kašpar opět na pár dní obsadil prostory ostravského Divadla Petra Bezruče a v rámci již patnáctého ročníku tradiční přehlídky svých inscenací nabídl divákům mimo jiné Mrzáka inishmaanského.
Středobodem textů excentrického dramatika a filmového režiséra Martina McDonagha, z jehož pera hra pochází, se stává irský zapadákov plnící funkci nadmíru hyperbolizovaného obrazu reality. Obrazu patřičně černo-humorného, neštítícího se využívání vrchovaté porce vulgarit či explicitního násilí, které jako skořápka ukrývají dávky skutečných lidských citů a emocí. A Mrzák inishmaanský nepředstavuje v uvedeném ohledu žádnou výjimku.
Na účelně vystavěné scéně rozehrávají Kašpaři příběh fyzicky postiženého Billyho – sirotka, jehož se po smrti rodičů ujaly nevlastní tety – ve velkém stylu. Matouš Ruml v psychologicky a fyzicky nesmírně náročné roli samotného mrzáka, který po příjezdu holywoodských filmařů zatouží po troše štěstí, exceluje a skrze bravurně podanou naivitu a jistou nezkaženost vytváří příjemný kontrapunkt vůči neutěšené bezohlednosti irského venkova.
Pozadu ale nezůstávají ani ostatní. Celý herecký ansámbl si s bravurně napsanými a vypointovanými dialogy, které představují hlavní stavební kameny hry, rozumí – ty lze bez přílišné nadsázky i díky jejich zabarvení v metaforické rovině označit za vysoce kvalitní kávu, ke které všichni přítomní přistupují s pečlivostí zkušených baristů. Inscenace se tak v první polovině i za přispění znamenitě zvládnuté rytmické výstavby přetavuje do podoby strhujícího divadelního zážitku, který se vyhýbá zabřednutí do bažin pouhé prvoplánové grotesky, které v případě McDonaghových textů prakticky vždy potenciálně hrozí.
Hned po přestávce se ale bohužel dostavuje určité vystřízlivění. Tempo uvadá a dříve kompaktní tvar se tříští na jednotlivé a spíše nesourodé výjevy, kterým schází pevnější symbióza. Jisté, přesto nikterak drastické, snížení kvalitativní laťky vyvěrá především ze skutečnosti, že McDonagh začíná s blížícím se koncem se stále větší intenzitou akcentovat vážnější témata, čemuž se inscenaci nedaří zcela přizpůsobit. Hned v několika momentech se tak namísto prezentace celé palety emocí objevují hluchá místa – hrubé náčrty, které jen tak nesměle poukazují na původně zamýšlenou hloubkou. Příkladem budiž Billův domnělý monologický epitaf, jehož intimita se bortí pod tlakem necitlivého hudebního podkresu.
Divadelní spolek Kašpar tak přispěl do již poměrně rozsáhlého seznamu McDonaghových inscenací, které spatřily prkna tuzemských divadel, osobitým a po mnoha stránkách dobře zvládnutým kouskem. Přesto se nedá zbavit dojmu, že v našich končinách stále oblíbenějšímu autorovi zůstali něco málo dlužni.
Foto: Divadlo v Celetné
