Vstup zakázán?!

V Architektura od Ondřej Bělica12 Komentáře

Jakou roli v současné společnosti sehrává pojem hranice? Jde pouze o formální geografickou značku, anebo je nám historicky a mentálně vlastní? Je potřeba se vymezovat, anebo prorůstat? Ve virtuálním prostředí oslavujeme sounáležitost a otevřenost. Jaký postoj ale zaujímáme ke svému fyzickému prostředí a vlastní krajině?

Žijeme v otevřeném světě, ve světě vzájemného slévání a prorůstání. Naše generace má historické privilegium svobodného pohybu. Role hranic se citelně proměnila. Jsme sice stále obklopeni formální geografickou linií, která vymezuje politickou a kulturní entitu, přesto lze skrze ni svévolně pronikat. Hranice dnes fungují jako buněčné stěny jednotlivých buněk organismu – membrány, které nefungují jako neprodyšné izolátory, ale poskytují vzájemný difúzní pohyb mezi jednotkami.

Jestliže přijmeme fakt, že měřítkem našeho světa je člověk, pojem hranice můžeme aplikovat přímo na něj a dále jej rozvíjet ve větších měřítcích. Od vymezení vlastního intimního prostoru přes prostor svého domova, ulice, čtvrti, města, regionu, státu, kontinentu až konečně k celé planetě. Také v rámci lidské psychiky dokážeme vnímat určité bariéry spojené s etikou nebo instinkty.

V dnešní Evropě už hranice nehrají tak stěžejní roli jako dříve, ale velmi razantně se odrážejí do krajiny, která je tímto formálním dělením drasticky roztržena, postrádá kontinuitu a tak i svou přirozenou volnost. S uvědoměním si těchto důsledků pracovali už pováleční američtí umělci land artu. Pointou jejich práce s krajinou byla velkorysá gesta redukce nebo translokace přírodních úkazů, se kterými pracovali hravě a v důsledku pokorně.

Svoboda krajiny jakožto nekonečného prostoru, kde člověk a jeho činnost jsou ve výsledku zcela marnivé. Byli si také vědomi nově nabyté svobody, která šla ruku v ruce se striktním odmítáním autoritářství. Například Walter De Maria rozvíjel téma hranic jakožto artificiální linie ve volné krajině. V projektu Mile Long Drawing (1968) kreslí uprostřed vyprahlé pouště míli dlouhou linku, která ovšem pouze na člověka působí jako dělicí čára rozdělující prostor na dvě poloviny. Toto gesto opět ilustruje absurditu lidské činnosti.

WalterDeMaria-Mile-Long-Drawing-Mojave-Desert-1968

Walter DeMaria – Mile Long Drawing (1968)

 

Tento koncept v devadesátých letech rozvíjí také Magdalena Jetelová, která laserovým paprskem vykresluje přes celý Island světelnou linii exaktně interpretující na povrchu neviditelný styk dvou litosférických desek. Robert Smithson pojem dělicí linie zcela posunuje. Svým mottem „I am making art by walking“ tentokrát nevytváří liniovým nakupením přírodnin rozdělující čáru, nýbrž liniový pěší prostor podobný cestě. Dnes se jeví tento koncept navýsost aktuálně. Situace směřuje k naprosto prostupnému prostoru, který nevede k izolaci, ale k vzájemnému prolínání a přátelství.

V našem prostředí, v samotném srdci Evropy, této svobodě předcházelo období, kdy jsme byli od okolního světa odtrženi nepropustnou hranicí posetou desetitisícem válečných betonových bunkrů, které byly vystavěny v průběhu druhé světové války. Během tohoto stavu ohrožení bylo tehdejší Československo nuceno připravit se k obraně proti agresi nacistického Německa. Důvodem zastavení výstavby byly důsledky zrádné Mnichovské dohody, na základě které připadla pohraniční oblast Němcům. Naštěstí tato bojová linie nebyla v historii nikdy aktivována.

Tento aspekt však ovlivnil nejen naši národní mentalitu, ale také samotnou krajinu. Nyní je tato ve své podstatě smrtící architektura v pohraničních oblastech stále přítomná. Tato monolitická mementa nadále přispívají k paranoické náladě už tak problematických a vykořeněných Sudet. Otázkou tedy zůstává, jaký postoj a jaké množství energie vnese do tohoto území naše společnost.

Přece jen se jedná o oblast se synaptickou schopností vůči okolním zemím. Možným východiskem je deaktivace a změna kontextu válečného opevnění minulého století, které se může stát epicentrem pozitivního vztahu ke krajině současnosti. To ve výsledku může znamenat úplnou negaci nejen fortifikačních objektů, ale i celého pohraničního pásu. Architektura smrti se tak stane architekturou míru, svobody a života.