sedma-pecet

Skandinávská kinematografie: Bergman i porno pod bodem mrazu

V Film, Kultura od Eva PatlochováNapsat komentář

Předzvěstí právě probíhající Severské filmové noci byla přednáška Karolíny Stehlíkové v Minikině. Úterý 9. 2. tak přineslo pro návštěvníky nový neotřelý pohled na severské filmy. Prezentace se zaměřila na skandinávské země, tedy snímky z Norska, Švédska a Dánska.

Severské filmy nejsou jen o ponurých tématech, jak by mohly nepříznivé klimatické podmínky panující na severu napovídat. Příkladem může být dánská groteska Pat a Patachon, která se stala předobrazem známějšího Laurela a Hardyho. Stejně tak švédský Thriller – drsný film se stal inspirací pro snímek Kill Bill Quentina Tarantina.

První skandinávské filmy se snažily o zachycení atraktivních zážitků, například jízdy se spřežením grónských psů nebo příjezdu krále Haakona VII. do Norska. Zlom nastal v roce 1906, kdy Ole Olsen založil Nordisk Film, kde se zaměřil na přechod od atraktivních zážitků k vyprávěcímu stylu. Mezi nejdůležitější díla spadající do daného období se řadí melodrama Obchod s bílým masem Augusta Bloma či Lásky tanečnice s herečkou Astou Nielsenovou jako nepřekonatelnou femme fatale.

Nejslavnější éra dánských Nordisk Films probíhala od 1914 do 1921, poté nastoupil „švédský film“ Svenska Biografteatern. Do roku 1920 se film nebral vážně, až poté Victor Sjöstörm cíleně začal vytvářet umění. Adaptoval například Ibsenovu báseň snímkem Terje Vigen. Nejznámějším jeho počinem je však Vozka smrti, v němž použil techniku dvojexpozice, se kterou natáčel celé sekvence a vytvořil tak iluze duchů. Tento film se také stal velkou inspirací Ingmara Bergmana v Sedmé pečeti.

Režiséru Carlu Theodoru Dreyerovi se povedlo to, v čem řada jeho kolegů selhala – úspěšně vstoupil do zvukové éry, aniž by přitom zatratil poetiku němého filmu. V historickém velkofilmu Utrpení Panny orleánské zazářila Maria Falconetti, která byla snímána z detailu a veškeré emoce se tak odehrávaly pouze v její tváři.

Po druhé světové válce se rozmohly válečné filmy. Boj o těžkou vodu Tita Vibe-Müllera s dokumentárními prvky a Devět životů Arne Skouena. V poválečné éře se kladl důraz na autenticitu a zobrazení válečných hrdinů. Nejúspěšnější byl však pozdější norský snímek z roku 2008 Max Manus vyprávějící příběh stejnojmenného příslušníka norského odboje. Herci se setkali i s žijícími kolegy Mana a film tak nabral na autentičnosti.

V roce 1944 nastupuje na scénu ikona Ingmar Bergman s prvním snímkem Štvanice. Filmuje až do roku 2003 a zůstává stále sám sebou s nezaměnitelnou poetikou. Pro švédskou kinematografii se stává kultovní personou, ale pro mladé tvůrce představuje zátěž. Ti se pak vyhraňují manifesty.

V šedesátých letech přichází „nová vlna“ a Švédsko se zaměřuje na nová témata a možnosti. Jsem zvědavá žlutě a Jsem zvědavá modře Vilgota Sjömana představuje cinema verité, angažovaná témata 60. let, ale i sexualitu, díky níž byl film v některých zemích zakázán. Hlad Henninga Carlsena se pak zapsal díky využití roztřesené kamery při halucinacích z hladu.

V roce 1969 je zrušen zákaz pornografie a ve Švédsku nastává obrovský boom filmů s erotickou tématikou. Největší úspěch měla Anita Torgnyho Wickmana. Mladá Christina Lindberg v roli nymfomanky uchvátila osazenstvo kin a sexuální scény si zopakovala i v Thrilleru.

Osmdesátá léta se v norské kinematografii nesla ve znamení akčních filmů vyznačujících se přítomností helikoptér. Nejznámějším je Stopař, který získal prvního Oscara pro Norsko. Je označen jako severský western s pomstou laponského chlapce.

Roy Andersson představuje stylizované postavy ve snímcích Příběh lásky, Písně z druhého patra, ale především se proslavil jako tvůrce reklam pro pojišťovnu Trygg Hansa.

Od 90. let nastupují různé žánry, ale i pokusy o čistotu filmu s manifestem Dogma 95, které se soustřeďovalo na postavy, příběh a minimalizování produkčních úprav. Z duchu Dogmatu 95 vycházel i Lars von Trier známý svou Nymfomankou či Dogville.

V Dánsku se rozmohlo porno pro ženy společnosti Puzzy Power, která přišla s filmy Constance, Růžové vězení či Cabaret Desire. Ani Švédsko nezůstávalo pozadu, tam se zrodila rovnou feministická pornografie pod dohledem režisérky Eriky Lust.

Prezentace skandinávské kinematografie byla doplněna i o krátké ukázky filmů a v závěrečných dotazech na přednášející se objevil i dotaz, jak se skloňuje Jo Nesbø. Ať už známe Skandinávii dobře, nebo ne, vždy se najde večer na Bergmana či Triera. A teď můžeme lovit i ve vodách méně známých skandinávských snímků.

Share on FacebookTweet about this on TwitterGoogle+