Lida-Baarova-film-1

Lída Baarová v režii Filipa Renče představuje vizuálně krásnou, leč plochou lovestory

V Film, Kultura od Iveta DudováNapsat komentář

Nestává se tak často, aby se na filmových plátnech objevily dva snímky s totožnou tematikou. V půlce ledna do kin vstoupil dokumentární počin Zkáza krásou Heleny Třeštíkové (René, Katka), který byl bezprostředně následován samozvaným opusem Lída Baarová od Filipa Renče. Velká mediální kampaň a dostatek finančních prostředků však ještě neznamenají kvalitu, stejně jako okřídlená rétorika tvůrců.

Po kvalitní televizní tvorbě (Sanitka 2) přichází Filip Renč opět na stříbrná plátna. Zvolená tematika je však evidentně větším soustem, než by režijně dokázal zvládnout. Lída Baarová tak nešťastně osciluje mezi lovestory s dramatickými, ale i nechtěně komickými momenty, které boří celkovou hloubku filmu i vykreslení obrazu nacistických hrůz. Snaha o spojení závažné historické tematiky s intimní milostnou výpovědí nevyšla. Co však filmu nelze upřít, je dokumentární hodnota, kterou naleznete v narativu  i důrazu na detail.

Snímek jednoznačně upoutá svým vizuálem. Bohaté historické kulisy, detailní stylizace i náročné davové scény poukazují na bohatý rozpočet filmu. Prvorepublikové kostýmy, swing i interiéry lahodí oku, stejně jako místy skvostné kamerové záběry prostředí. Naneštěstí se Renč v mnoha případech pohybuje na hranici kýče. Sebevražda hereččiny sestry ve střihu Ofélie či démonický Goebbelsův obličej v plamenech vyznívají pateticky až lacině. A takovéto prvoplánové momenty najdeme i napříč herectvím.

Dominantní a sebestředná matka v podání Simony Stašové působí v řadě scén nevhodně až vulgárně, v kontextu rodiny pak naprosto boří jakoukoliv intimitu. Problémům se nevyhnou ani postavy nacistických vůdců. Pavel Kříž pohybově kopíruje Hitlera až do momentu, kdy dojde k intimnímu setkání s Baarovou, kdy se rozplynou veškeré charakteristiky historické postavy. Rozněžnělý vůdce či milostné scény působí spíše komicky. Role Goebbelse (Karl Markovics) je sice stabilnější a konzistentnější, nicméně ani ta uspokojivě neřeší protipól milostné roviny a nacistického běsnění.

Táňa Pauhofová dává do role Baarové herecky maximum, ale proti neurčité povahokresbě zůstává bezmocná. Holčičí stylizace naprosto neodpovídá zvoleným filmovým kulisám a navíc postrádá jakoukoliv grácii. Cesta Baarové, začínající v prvorepublikových klubech po boku Adiny Mandlové a Ljuby Hermanové, připomíná způsobem vyprávění spíše rozvernou dívčí jízdu. Z dívčího pokojíčku, mezi starostlivým tatíčkem a zaslepenou matičkou, přeroste Pauhofová v evropskou star první velikosti. Rozhraní dívenky a cílevědomé ženy zde však nijak nevyzní. Bohužel dostatečně nevyzní ani sama cílevědomost, čímž se snímek drží na úrovni dívčí lovestory, pouze zasazené do netradiční doby.

Chuť divákům nespraví ani zbytek filmu. Kýženou hloubku nepřináší útěk z nacistického Německa ani věznění na Pankráci. Naopak mě zde těší střízlivý herecký přístup Martina Huby, který však výsledek nezachrání. Renčův obraz zůstává především neurčitým eintopfem spojujícím velká a závažná témata s intimními osudy, se kterými si sám neumí poradit. Škoda, ale aspoň tato mediální bublina nechtěně otevřela cestu dokumentární výpovědi Heleny Třeštíkové, která by za jiných okolností mohla zapadnout.

 

Share on FacebookTweet about this on TwitterGoogle+