Pod jehlou zní krásné smutky
jež mluví k duši s rozumem
city tišící zlé skutky
spáchané kmotrem Konzumem.
Co se mi poslední dobou točí pod jehlou, na iTunes a v Naxos Music Library? A na základě čeho volím právě tyto kompozice? Následujícímu devateru opusů nejraději naslouchám v klidu a při plném soustředění, tehdy se mi v myšlenkách tvoří spontánní představy, obrazy či příběhy. Uvedené pořadí je nahodilé.
Hudební tip:
Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 11 g moll, op. 103 (1957)
Hudební řečí vyprávěný skutečný příběh masakru demonstrantů u Zimního paláce v Petrohradě známý jako Krvavá neděle. Proto má symfonie podtitul Rok 1905. Hodinová kompozice, při jejímž poslechu mi běhá mráz po zádech a pláču.
Josef Suk: Fantastické scherzo, op. 25 (1903)
Pro mne je tento Sukův méně často hraný opus neoposlouchatelný a nesmírně pohádkový. Nacházím zde půvab, eleganci, noblesu, zároveň však neopominutelný tok energie a především: veliký příběh lásky!
Bohuslav Martinů: Koncert pro violoncello a orchestr č. 1, H. 196 (1930/1955)
Na tvorbě Martinů zbožňuji jeho osobitou harmonii, kdy po sérii modulací temně zabarvených akordů následuje harmonický rozvod, jímž rozhrne závěsy i toho nejčernějšího sálu. Asi jako když se probudíte z noční můry do prosluněného rána. Proto mám zvláště ráda jeho volné, pomalé věty. První z violoncellových koncertů Martinů jsem studovala během stáže v cizině, kde mne sžíravý stesk po domově posunul do spárů dospělosti. Byla by zde i paralela: Martinů tento opus začal komponovat v Čechách (Polička), ale dokončil jej v cizině (Paříž). Je to pro mne velmi osobní kompozice a metafora hledání se a nalezení. Zejména druhá věta a poté ve třetí větě kadence (a kantiléna po ní následující) jsou nebývale krásné a niterné.
Gregorio Allegri: Miserere mei, Deus (1630)
Skvostný polyfonický poklad renesance pro dva sbory provozovaný v Sixtinské kapli při významných církevních obřadech. Hudba, kterou poslouchám tehdy, když cítím potřebu očisty duše. Alternativa k utřídění myšlenek: Orlando di Lasso a jeho Psalmi Poenitentialis.
Leoš Janáček: Z mrtvého domu (1928)
Janáček je mi velmi blízký již od konzervatoře, okouzluje mě nejen kompozičně, ale též vlastností tvrdohlavě se pro něco nadchnout a jít za tím. Rusofil Janáček ve vrcholné formě: Dostojevského Zápisky z mrtvého domu přetavené do podoby, která je pro mne svým vnitřním poselstvím nejsilnější událostí operní scény dvacátého století.
Antonín Dvořák: Stabat Mater, op. 58 (1877)
Dvořákova hudba je natolik prostá, naplněná pokorou a zároveň plná citů, že vlastně stačí jediné: naslouchat jí. Stabat Mater, oratorium pro sóla, sbor a orchestr, je pro mě nejhlubším Dvořákovým dílem.
Benjamin Britten: Válečné rekviem, op. 66 (1962)
Monumentální dílo kombinující latinský mešní text s anglickou poezií Wilfreda Owena, který zesnul pár dní před koncem první světové války. Výsledkem není jenom mše za zemřelé, ale zejména hudební memento války. Britten byl vzácný člověk a mám ráda i některé nahrávky s ním coby interpretem: báječný klavírista.
Arvo Pärt: Fratres (1977)
Je to kombinace duchovna, minimalismu jménem tintinnabuli, meditace, průzračnosti a čehosi severského (subjektivní vnímání: cítím v té skladbě mráz, třpytí se ve slunci a trhá se na kusy ledu při oblevě po sněhové bouři).
Gustav Mahler: Symfonie č. 2 c moll „Vzkříšení“ (1894)
Mahlerovo Vzkříšení, to je tak hluboká hudba, že byste se do jejích hlubin měli ponořit s potápěčskou výstrojí. A tím mám na mysli naprosté soustředění. Protože v té největší hlubině vší hudby leží poklad jménem Mahler. Kdyby mi někdo řekl: „Vyber si jednu symfonii, jinou už do smrti neuslyšíš,“ zvolila bych Druhou Mahlerovu.
Franz Schubert: Zimní cesta, D. 911 (1827)
Vrcholný Schubertův písňový cyklus mne zasáhl poté, co jsem se dostala k nahrávce Jonase Kaufmanna. V té hudbě je čistý smutek, ale tak čistý, až je krásný. Schubertova předtucha brzké smrti a kontemplování nad směřováním jedince a smyslem života v nejryzejší podobě.
O ní:
Markéta Rejmontová, v Ostravě působící violoncellistka, prožila dětství v Českém ráji. Po absolvování Pražské konzervatoře (MgA. Vladan Kočí) zamířila na Fakultu umění Ostravské univerzity (prof. Jan Hališka a doc. MgA. Jiří Hanousek), kde je nyní posluchačkou diplomového ročníku. Svá studia obohatila stáží ve Španělsku a desaterem mistrovských kurzů (Raphael Wallfisch, Alexander Ivashkin, Natalia Pavlutskaya a další). Působí v několika komorních souborech, hostuje v Janáčkově filharmonii Ostrava, coby člen International Martinů Circle se věnuje violoncellové tvorbě Bohuslava Martinů a je duší projektu Letní violoncellová dílna. Na poli muzikologie zkoumá přesahy textu a hudby, z čehož vzniká diplomová práce „Lze stvořit hudbu slovy?“. V umění i v životě miluje detaily tvořící půvabné celky. Permanentně přemýšlí, píše poezii a bez kávy usíná.
FOTO: MARTIN FALTEJSEK
