Jan Vilímek - Karel Havlíček Borovský

SERIÁL Osobnosti české poezie: Karel Havlíček Borovský

V Poezie od Eva UrbančíkováNapsat komentář

„Epigramy jsou malinké nádobky, do kterých vztek svůj nalévám, aby mi srdce nežral,“ takto definoval část svého díla básník, novinář a politik Karel Havlíček Borovský. Díky své tvorbě odrážející politické dění v zemi je považován za zakladatele české žurnalistiky, satiry a literární kritiky. Řadil se k takzvané druhé generaci národních buditelů a aktivně se podílel na vzestupu vlasteneckých idejí. I přes nepřízeň osudu a politických poměrů se mu podařilo budovat nezávislou žurnalistiku až do poslední možné chvíle.

Narodil se roku 1821 do rodiny úspěšného živnostníka a dcery sládka. Díky otcovu kupeckému talentu byl malý Karlík finančně dobře zajištěný a dostávalo se mu dobrého vzdělání. Přes toto pevné zázemí však byl od malička samotář.

Po studiu filosofie se Havlíček přesunul do Prahy, kde se dostal do styku s národními obrozenci. Tam se podrobil vlasteneckému křtu a získal, podle svého rodiště, přídomek Borovský. Ovlivněn obrozeneckými myšlenkami se rozhodl zaměřit na samostudium českého jazyka a slovanské literatury. Aby se mohl podílet na výchově českého lidu, vstoupil brzy do kněžského semináře. Nesouhlasil však s tamními protinárodními myšlenkami a konzervativními poměry. Zanedlouho proto seminář opustil a stal se tak doživotním kritikem římskokatolické církve. Stále v něm však dřímala touha působit na veřejnost.

Jakožto zastánce panslavismu, tedy jednoty slovanských národů, přijal Havlíček roku 1842 práci u univerzitního profesora v Moskvě. Český národ v té době viděl v Rusku svůj vzor. Havlíčkovi se však při ročním pobytu v této východoslovanské zemi otevřely oči. Byl znechucen otrockým chováním panstva k poddaným i přetvářkou a povrchností církve. Poznatky z této cesty později sepsal do díla Obrazy z Rus. Následně vznikly i Epigramy satiricky reflektující jeho zkušenosti z Moskvy.

Havlíčkův smysl pro ironii a perfektní znalost jazyka se brzy dostaly do povědomí široké veřejnosti…

Po návratu z cest se Havlíček dozvěděl nešťastnou zprávu o smrti svého otce, načež nějaký čas strávil u své matky v Německém Brodě. V tomto období zároveň začal organizovat ochotnické divadlo v rámci vlasteneckých aktivit. Zde se seznámil se svou první vážnou láskou Fany Wiedenhofferovou. Z touhy oženit se s ní odjel Havlíček do Prahy, aby se mohl živit psaním. Ze svatby nakonec sešlo, Havlíčkovi se však brzy otevřela cesta ke spisovatelské kariéře.

Havlíčkův smysl pro ironii a perfektní znalost jazyka se brzy dostaly do povědomí široké veřejnosti. Po ostré kritice Tylovy novely Poslední Čech se stal oblíbencem české inteligence v čele s Františkem Palackým. Právě na doporučení Palackého započal Havlíček roku 1845 kariéru v Pražských novinách.  V následujících měsících zabodoval článkem Potřebnost průmyslové školy české poukazující na nutnost vzniku vyšší technické školy s výukou v češtině. V článku Slovan a Čech zase tvrdě kritizoval idealizaci Ruska a úsilí o všeslovanský národ. Je třeba rovněž zmínit článek Co jest obec? ukazující smysl fungování obce jakožto demokracie zdola.

Po uvolnění poměrů v revolučním roce 1848 se Pražské noviny staly pro Havlíčka příliš svazujícími, načež z nich odešel, aby za finanční pomoci hraběte Vojtěcha Deyma založil vlastní nezávislé Národní noviny. Ještě téhož roku se oženil se svou životní láskou Julií Sýkorovou, s níž měl jedinou dceru Zdenku.

Počáteční nadšení po pádu absolutismu nahradilo zklamání a apatie z nové vnucující se ústavy vzniklé z odporu vlády proti konstitučním tendencím v monarchii. Jako jeden z mála upozorňoval Havlíček na vzrůstající moc reakčních sil a opětovné omezování svobod, za což byl později souzen. Sice byl zproštěn obžaloby, Národní noviny však byly roku 1850 úředně zastaveny.

Už jenom Havlíčkova přítomnost v zemi však pro vládu znamenala problém….

Zanedlouho čelil současnému režimu jako jediný z české inteligence. Odmítal se vzdát své publicistické činnosti, proto se usadil v Kutné Hoře, kde za pomoci tiskaře Františka Procházky založil časopis Slovan, který je považován za vrchol Havlíčkovy novinařiny. Na nátlak úřadů byl však nucen jeho vydávání zastavit, což znamenalo konec nezávislé žurnalistiky. Po dalším zakázaném vydání souborů článků Duch Národních novin a Kutnohorské epištoly se Havlíček rozhodl stáhnout do ústraní a více se věnovat rodině.

Už jenom Havlíčkova přítomnost v zemi však pro vládu znamenala problém. Se souhlasem samotného císaře Františka Josefa I. bylo rozhodnuto o jeho deportaci do odlehlého Brixenu v jižním Tyrolsku. Uprostřed jedné prosincové noci roku 1851 tak vtrhli strážníci do Havlíčkova domu a naložili ho na vůz směřující za hranice.

Ačkoliv se mohl vídat s rodinou, která ho navštěvovala, byl po dobu tří a půl let izolován od jakéhokoliv dění v českých zemích, což pro Havlíčka znamenalo utrpení. Právě v této době vznikly jeho pověstné satirické básně Tyrolské elegie, kde s nadsázkou popisuje své zatčení a kritizuje policii i společenský systém, Král Lávra předkládající starou pověst o irském králi s oslíma ušima převedenou do českého prostředí a Křest svatého Vladimíra ironizující státní moc, kterou vkládá do příběhu o Caru a bohu Perunovi.

Jeho návrat do Čech roku 1855 byl spojen s podmínkou, že se vzdá jakékoli spisovatelské činnosti. Havlíček se však vrátil do zcela jiné atmosféry, než kterou opouštěl. Nejenže se režim utužil a on byl střežen na každém kroku, dozvěděl se rovněž nešťastnou zprávu o úmrtí své manželky na následky tuberkulózy, kterou se od ní během dřívějších návštěv zřejmě nakazil. Po neúspěšné snaze se pracovně uchytit připadla výchova dcery Zdenky příbuzným a on se marně snažil přestěhovat do Prahy, aby k ní byl blíže. Havlíčkovy žádosti se neustále odkládaly a až po zjištění jeho nevyléčitelné nemoci byl teprve do města převezen. Odtud pak cestoval do lázní Šternberk, kde se léčil u místních lázeňských pramenů. Na následky pokročilé tuberkulózy však 29. července 1856 ve věku nedožitých 35 let skonal.

Ačkoliv se mu před smrtí lidé vyhýbali, posmrtně začal být znovu uctíván a jeho osobnost vstoupila do dějin nejen díky svému neutuchajícímu aktivnímu vlastenectví, které se nebál vyjadřovat i přes nepřízeň politických poměrů, ale i osobitému humoru a nadsázce, díky nimž svým dílům i ve svých nejtěžších chvílích vdechoval život.

portrét: Karel Havlíček Borovský; Portréty předních osobností od Jana Vilímka

Share on FacebookTweet about this on TwitterGoogle+