48275_2-e1451302626661

Vedlejší pokoje odhaleny až na dřeň

V Kniha, Kultura od Eva PatlochováNapsat komentář

Radovan Menšík, původním povoláním učitel, vstoupil do literárního světa debutovou sbírkou Mouchy v kleci a jiné povídky, letos pak spatřil světlo světa jeho román Vedlejší pokoje, za který obdržel Literární cenu Knižního klubu.

Vedlejší pokoje jsou členěny do tří částí pojmenovaných podle dní v týdnu, v nichž tráví obyvatelé penzionu svůj volný čas. V úvodní části románu je čtenář obeznámen s obyvateli jednotlivých pokojů. Do prvního se ubytoval bezejmenný mladík čekající na svou přítelkyni, která jej nechala samotného na letišti a odjela na rok do ciziny. Pár mladých milenců, Nela a Ludwig, se nastěhoval do pokoje č. 2 a volný čas vyplňuje procházkami a výlety po blízkém okolí. Ve třetím sídlí postarší Viktor se svým přítelem Emanuelem, se kterým ho pojí filozofické rozpravy o bohu, zpravidla v podnapilém stavu. Čtvrtý pokoj obývají manželé Baumovi se dvěma dětmi, nadmíru spokojená rodina.

Lidé ubytovaní v pokojích se nikdy nepotkají, ale slyší ruchy ze sousedních pokojů, které je ovlivňují. Sexuální výkon pana Bauma je ovlivněn milostnými výkřiky za zdí, manželé si uvědomí svou rozepři v rámci víry při poslechu opilých filozofů a bezejmenný mladík se propadá do většího smutku, když slyší radost dětí na chodbě.

Během tří dnů se snaží postavy vyřešit staré záležitosti (Emanuel a Viktor chtějí ukončit své filozofické rozpravy s alkoholem a zkusit to bez něj), ale samozřejmě si i užít pobyt v přírodě, ať už s rodinou v případě pana Bauma, či s milovanou přítelkyní v případě Viktora.

Text je roztříštěn na momenty z jednotlivých událostí a okamžiků napříč postavami, ale jakmile si čtenář zvykne na zvolený styl přeskakování od jednoho pokoje k druhému, dostane se mu potřebné soudržnosti. Úvodní část románu nabízí seznámení s postavami a kapitoly jsou pojmenovány podle pokojů. Dále jsou ale pojmenovány už zpravidla podle přírodních scenérií (např. Jeskyně), přičemž můžeme číst pasáž o myšlenkách či vzpomínkách pana Bauma a víme, že jsou jen a jen jeho, aniž bychom přitom věděli, že čteme právě pasáž o panu Baumovi.

Vševědoucí vypravěč ve třetí osobě vidí nejen do myšlenkových pohnutek protagonisty, ale také napříč minulostí, přítomností i budoucností. To hlavní se tak odehrává v mysli hlavního hrdinky hrdiny Viktora a s přímou řečí se zde pracuje jen minimálně, například v promluvách dětí a Ludwiga s Nelou.

Velkou pozornost také autor věnuje hmatovým požitkům, což vnímám velmi kladně. Postavy se dotýkají vnitřku jeskyně se stejnou vášní jako jeden druhého. Tento fakt obzvláště rezonuje v popisech milostných aktů, kdy se pomocí hmatových zážitků otevírá celá škála pocitů a vjemů. Vedlejší pokoje jsou rozhodně méně dějové, ale to jim nic neubírá na dynamičnosti. Kniha upoutává propracovaností jednotlivých postav, barvitou popisností a vykreslením každého detailu psychiky hlavního hrdiny. Ať už se postavy nacházejí v jakékoliv scenérii, víme přesně, na co myslí a jaké pocity v nich daný moment vyvolává.

Autor v románu rozehrál hru, která odhaluje lidské city a vzpomínky až na dřeň. Když už dojdeme k beznadějnosti odloučení mezi partnery, přichází odlehčení v podobě začátků vztahu mezi milenci či vhled do šťastného rodinného svazku. Co však značí zvuky nájemníků za zdí, to už si musí každý vyřešit sám.

Share on FacebookTweet about this on TwitterGoogle+