20neco_za_neco_005

Něco za něco: Vídeň v zajetí pokrytectví

V Divadlo, Kultura od Iveta DudováNapsat komentář

Něco za něco, Veta za vetu, Půjčka na oplátku či Oko za oko. Jakkoliv se Shakespearova komedie liší v názvu, nese jednotné téma pokrytectví, které se nevyhne nikomu, ať už se jedná o jeptišku, či kuplíře.

Dramaturg Tomáš Vůjtek volí na repertoár Komorní scény Aréna jednu z méně inscenovaných Shakespearových komedií. Jako důvod se jeví jednak obtížná struktura vztahů, jednak komplexnost motivů dramatického textu. Na poli dvou a půl hodin se rozehrává paralelní milostný příběh hned tří dvojic. K tomu přidejte politicko-psychologickou hru knížete, bestiální proměnu ctnostného Angela a vhled do vídeňského vězení a získáte pouze letmou představu o komplexnosti Shakespearova záměru.

Ačkoliv je text skutečným oříškem, soubor Komorní scény Aréna se ho zmocňuje s energií, ironickou nadsázkou, ale i s hořkým úšklebkem. Režisér Ivan Krejčí se odklání od interpretace překladatele Martina Hilského poukazujícího na hořký charakter komedie. Aréna představuje Něco za něco jako bytostně ironickou komedii zasazenou do pomyslné renesanční Vídně. Původní mravokárnost dramatického textu nahrazuje ironií, díky čemuž inscenace působí jako brilantně vystavěný obraz, který na problém poukazuje, ale zároveň nekárá. Tomu odpovídají i charaktery jednotlivců. Mravnou postavu aby divák pohledal.

66neco_za_neco_012

Inscenace Něco za něco je vystavěna na systému paralel a kontrastů, které se sdružují do výsledného sarkastického kontrapunktu. S vysokým prostředím vídeňské honorace rezonuje ovzduší spodiny, zlodějíčků a kuplířů. Rozdíl soudce–obžalovaný  se ve hře až komicky stírá. Vždyť kde lze lépe potkat ctihodného měšťana nežli v bordelu? Shakespearův, potažmo Krejčího obraz je temným vykreslením bytostně lidské povahy, která se neoprostí chyb a už vůbec ne individuálních záměrů.

Metaforicky náznaková scéna Milana Davida představuje jak prostory příjímacích komor paláce, tak labyrint žaláře se svéráznými postavičkami žalářníka, vězňů a strážníků poukazujících na fakt, že vídeňská spravedlnost je obdobně bezzubá jako ústa kata Petra Panzenbergera.

Skutečnou lahůdkou jsou však kostýmy Marty Roszkopfové podléhající svým střihem mírné historické stylizaci. Volbou materiálu dochází k odlišení světského a kléru, zároveň také k umocnění charakteristik postav prostřednictvím detailu. Například svatouška Lucia v podání Alberta Čuby obléká Roszkopfová do bohatého bílého kabátu, jeho přítele Claudia (Josef Kaluža) naopak do chudších hadrů. Pozitivně hodnotím i to, že Ivan Krejčí představuje Shakespeara v původním světle a nechává potrestaného Josefa Kalužu pobíhat po jevišti s maketou falusu.

7neco_za_neco_086

Skvělou inscenaci však vytváří především brilantní herecké výkony souboru Komorní scény Aréna. Marek Cisovský v roli Angela sugestivně přechází z polohy původně odhodlaného správce města do zkorumpovaného a pokryteckého samovládce. Nováček souboru Štěpán Kozub se schopně pohybuje mezi polohou ctnostného vladaře Vincentia a úlisného mnicha. Stejně jako Isabela Pavly Dostálové, novicka církevního řádu s poněkud divokou krví a nekřesťanským temperamentem. Svatoušek Alberta Čuby bezpochyby inscenaci oživuje, stejně jako groteskní postavičky vídeňského podsvětí. Herecké výkony opravdu nelze než chválit.

Celkový dojem z inscenace může být zprvu rozporuplný. Shakespeare je Krejčím razantně upraven, avšak tato svéráznost naštěstí nebrání v celkovém vyznění tématu. Sice bych se nebránila lehce štiplavému závěru, ale ironická komedie zde funguje skvěle. Navíc geniálně rozlišuje mezi smíchem a úšklebkem, stejně jako mezi viníky a spravedlivými.

Foto: Komorní scéna Aréna

Share on FacebookTweet about this on TwitterGoogle+