osirely_zapad (9)

OST-RA-VAR: Třetím dnem hýbe kritika

V Divadlo, Kultura od Eva PatlochováNapsat komentář

Dekadence, severský thriller, bratrství v Irsku a seminář o kritice – to vše bylo předmětem třetího dne festivalu Ost-ra-var.

Ranního probuzení se návštěvníkům dostalo v Komorní scéně Aréna. Baal v celé své dekadentnosti v první půli představení upoutal, v té druhé však ubral na tempu a navíc naservíroval hned několik zbytečných scén – příkladem budiž ta, kdy Baal s přítelem a zároveň milencem Ekartem navštěvuje chudobinec. Scény o nekonečné zhýralosti Baala se opakovaly pořád dokola, přičemž se v jeho bytě vystřídalo několik dívek. Prostopášný bard nakonec nechává svou těhotnou milenku napospas a odchází právě s Ekartem. Příběh umělce a svůdníka by mohl mít kratší rozsah, jelikož pak už se čeká jen na to, kdy konečně zemře. Upozorňování na vystavění scény přímo ve hře formou zbytečného poukazování postav na absenci reálných mraků mi také přijde zbytečné. „Víš, že jsou ty mraky na papíře? A nevadí ti to?“ slyšíme z úst Michala Čapka v roli Baala. Zvláštní moment, kdy se Baal souká do jakéhosi oblečku, který má možná znázorňovat, jak ztloustl, a který je následně v bezmála dvou minutách stržen, je podle mého naprosto mimo dějovou linii.

Baal (foto: Komorní scéna Aréna)

Baal (foto: Komorní scéna Aréna)

Určitý oddych mezi inscenacemi nabídl tematický seminář v režii Libora Magdoně. Osloveni byli divadelní kritici nejen z české kotliny, ale i ze Slovenska, Polska a Maďarska. Převážně měl však slovo Vladimír Just a Jiří Štefanides, jak tomu bývalo zvykem i v předchozích ročnících festivalu. Na paškál si tentokrát vzali divadelní kritiku, jakým chybám se vyvarovat a jestli má vůbec smysl ji psát. Divadelní kritici mají nelehký úkol, jelikož na rozdíl od literatury nebo výtvarného díla, jež jsou po svém vzniku už v konkrétní podobě a neopakují se, inscenace neustále trvá. Herci ale musí hrát dále bez ohledu na recenze. S tímto faktem pracují například na Slovensku, kde recenze vycházejí zpravidla až po derniéře daného představení. Situace v Polsku je taková, že kritici navštěvují představení z celého Polska a nominují nejlepší představení, tudíž zde rozhodně nelze hovořit o centralizaci, jaká probíhá v Česku, přičemž divadelní kritici v Praze mnohdy neví, co se děje jinde.

Ani Lesík ve Dvořákovi nevylepšil pokřivený dojem z pátečních představení. Podtitul „Severský thriller o ztraceném dětství“ nabízel jisté vysvětlení, ale i přes tento fakt jsem byla zmatená. Děti mají zapovězený vstup do lesa, protože tam jsou vágusové. Julie však od nich dostává náramek, pak nevysvětlitelně mizí a hledají ji její bratři: nemluvný Píďa s Jonasem. Snaží se ji nalézt mimo jiné i v zamrzlém rybníce, což vnímám jako nejsilnější moment představení, jelikož je scéna velmi emotivní a vygradovaná Jonasovým počítáním při posunu od začátku rybníka až na jeho konec. Zatímco Píďa prohledávání hladiny zamrzlého rybníka vzdává, Jonas se rozhoduje jít snad i přes mrtvoly, jen aby Julii našel. Nepřesné jsou hranice mezi tím, kdy herci ztvárňují děti a kdy už dospělé, přičemž dospělí herci ztvárňují už od začátku děti, ale občas vystoupí z role a mají už jako dospělí vzpomínat na zážitky z dětství. Také přítomnost krále, který dramaticky našeptává Píďovi myšlenky i to, co má dělat, nebyla dostatečně osvětlena. Nakonec ze své funkce odstoupí a Píďa konečně promluví, ale lepší by snad bylo, kdyby nadále mlčel, protože jen ze sebe „plive vesmír a trávu“.

Lesík (foto: Radovan Šťastný)

Lesík (foto: Radovan Šťastný)

Ospalí návštěvníci se po Lesíku odebrali na Osiřelý západ do Divadla Petra Bezruče. Po Norsku tady máme irské prostředí, navíc silně ovlivněné vírou. Ústředním motivem inscenace je rivalita mezi bratry, přičemž zde byla vyždímána až na maximum. Oba sourozenci si neustále navzájem dělali naschvály, čímž neúnavně bavili publikum – efektní zapečení náboženských figurek v troubě nebo rozdupávání chipsů působilo tak uvěřitelně, že jsem s bratry soucítila. Naopak příběh kněze není téměř vykreslen, a když už se mu dostane prostoru, nenásleduje žádný efekt – například monolog o sváru dvou bratrů zůstává pro mnohé naprosto bez odezvy. Ženský prvek vnáší do hry Sarah Haváčová v roli Girleen, která zásobuje bratry alkoholem a podle všeho se snaží svést kněze. Ocenila bych její větší zapojení do hry než pouze ve scéně při měsíčku u kvákání žab, kdy rozmlouvá s knězem a lehce jej svádí. Na rozdíl od kněze se v domě bratrů tolik neobjevuje a nelze jí proto věnovat tolik pozornosti. Nicméně inscenaci je třeba hlavně chápat jako svár dvou bratrů a v tomto případě se lze výborně bavit.

Úvodní foto: Tomáš Ruta

Share on FacebookTweet about this on TwitterGoogle+