berkasovo

2. den v BAPSKE: Den, noc a ještě jeden den

V De Facto od Lukáš WiesnerNapsat komentář

Představujeme vám exkluzivní sérii textů z první linie. Lukášovi Wiesnerovi, českému dobrovolníkovi pomáhajícímu na hraničním přechodu Bapska, se imigrační krize odehrává před očima. Rozhodl se zprostředkovat nám svou zkušenost:

Druhý den, část noci a třetí den jsem byl „na lajně“, neboli hlídal část proudících uprchlíků, a v této funkci jsem víceméně zůstal až do té doby, než se tábor pravděpodobně nadobro vyprázdnil. Během této doby jsem měl dostatek času na dlouhé hovory s uprchlíky (na jednom místě zůstávali někdy i několik hodin).

Základní opakující se proces spočíval v zklidnění skupiny, (čítající v ideálním případě padesát, ale často mnohem více) uprchlíků, přecházejících od jedné bariéry k druhé, vysvětlení jejich současné situace a řešení problémů vzniklých ve skupině (nejčastěji rozdělení početných rodin a klidnění problémovějších jedinců). První důležitá věc byla najít ve skupině překladatele do Arabštiny, případně Farsí nebo jiného jazyka. Ve většině skupin mluví alespoň někdo anglicky natolik, aby přeložil základní instrukce: netlačte se, nepředbíhejte, buďte klidní, vaše rodiny na vás počkají nebo vy na ně. Neformální překladatel/ka pak většinou funguje jako styčný bod se skupinou po celou dobu setrvání na jednom checkpointu.

bapska

Důležitým faktem je, že se uprchlíci často snaží dobrovolníkům pomoci, jak jen to jde. Zažil jsem situace, které bych bez jejich pomoci stoprocentně nezvládl, ať už šlo o domluvu s ostatními, řešení konfliktů nebo fyzikou pomoc při zadržování tlačícího se davu. Spolupracující uprchlíci klidní ostatní, předávají dále informace a hlídají ostatní. Velká část těch, kteří vyčkávají na chvíli, kdy budou moci projít, dobrovolníkům vřele děkují, podávají ruce nebo jim nabízejí jídlo a pití. Samozřejmě existuje i protipól v podobě bezohledných, předbíhajících a mačkajících se jedinců, se kterými není domluva a kteří asi nejvíce přispívají k narušování relativního klidu v „lajně“. Troufám si ale říci, že jsou v menšině.

Většina uprchlíků pochází (nebo tvrdí, že pochází) ze Sýrie. Setkal jsem se s mnoha studenty, kteří plánují v Evropě dokončit školu nebo navazovat na svoje vzdělání, s mnoha lidmi přemýšlejícími o práci, kterou dělali doma a jestli podobnou seženou v zahraničí nebo prostě smířenými uprchlíky, kteří se vyptávali, v jaké zemi se nejlíp shání jakákoli práce. Nejčastější motivací pro útěk ze země je válka, strach o život a o svou rodinu. Někteří migranti ovšem pouze putují za vidinou lepšího života a vezou se na vlně ze Sýrie. Někteří otevřeně a přímo se ptají na to, jak a kde mohou získat trvalý pobyt nebo status uprchlíka, někteří předstírají, že prchají před válkou.

Většina má (podle jejich tvrzení) v některém z evropských států příbuzné, většinou strýce nebo bratrance, případně přátele, kteří jim mohou zajistit ubytování a pomoci s hledáním práce. Někteří jedou naprosto naslepo, často se ptají na skandinávské státy. Přišlo mi, že Evropa je pro ně jakási zlatá země mnoha příležitostí, kam stojí za to složitě putovat. Nejčastějším cílem je Německo, hlavně pro syrské uprchlíky, kteří mají velkou šanci získat status uprchlíka a nemusí se tolik bát deportace. Afgánští a další uprchlíci se často ptávají i na Francii, Holandsko a další země. O České republice jsem od nich nic neslyšel do doby, kdy zjistili, odkud pocházím.

Ptal jsem se, proč nezůstanou v Srbsku nebo v Turecku. Většinou mi řekli, že putují za příbuznými, ale celkově to vypadá, že vidí Evropu jako demokratické a svobodné místo, kde mohou v klidu žít a založit nebo vychovávat rodinu. Mnoho z nich má o Evropě až překvapivý přehled, což mě překvapovalo až do doby (a ta doba přišla velmi rychle), kdy jsem si uvědomil, že většina z nich jsou naprosto normální lidé, které můžeme potkat dennodenně na ulici. Vzdělaní, nevzdělaní, bohatí i chudí, mezi uprchlíky najdete téměř kohokoli.

Rozhodně nejlepší skupinou jsou přímo děti, které celou situaci zpravidla berou neuvěřitelně sportovně. Hrají si, snaží se komunikovat, jsou rády za každý kelímek čaje (a asi nikdy nezažiji lepší pocit, než při předávání plyšáků). Ultimátní recept na radost je rozesmáté dítě uprostřed tábora, kde se v provizorních podmínkách přes noc tísní patnáct set lidí (někdy autobusy do Chorvatska nedorazí v dostatečném počtu a uprchlíci jsou v táboře nuceni přenocovat; více v budoucím příspěvku věnovanému organizaci tábora a přepravy uprchlíků).

Rodiny s malými dětmi kvůli zimě nebo dlouhému čekání mají tendence obcházet zavedený systém jak jen to jde, snažit se hrát na city a využít každou příležitost k získání lepší pozice ve frontě. Za sebe můžu v klidu prohlásit, že bych se v podobné situaci asi choval stejně. Bohužel se občas stane, že se nějaký checkpoint protrhne nebo někdo kvůli dezinformaci otevře některou z bariér a všichni uprchlíci v dohledu mají pocit, že se mohou dostat dále jinak, než čekáním. V tu chvíli se z početné skupiny uprchlíků stává dav, který se tlačí na místo, které je v jejich očích nejblíže hranici. Ten má v sobě samozřejmě velké množství dětí, seniorů a nemocných lidí, kteří to samozřejmě nejvíce schytávají. Bohužel to utíkající rodině vysvětlit nelze, v honbě za lepší pozicí ve frontě neslyší a často moc nepřemýšlí.

Další problémovou skupinou jsou uprchlíci vyloženě konfliktní, kteří se hádají jak mezi sebou, tak s policií, dobrovolníky nebo členy humanitárních organizací. Uprostřed mačkající se fronty takový konflikt nabývá mnohem větších rozměrů, vyhrocuje situaci a často neexistuje možnost ho v klidu vyřešit. Nesetkal jsem se s ničím větším než strkanicí a výhružkami, ale podle ostatních dobrovolníků se výjimečně stává, že se uprchlíci vyloženě servou.

Největším problémem při práci s uprchlíky je neustále hraní na city. Family, family, children, children. Máme tam rodinu, děti, pusťte nás. Prosím. Ano, je to často akt zoufalství, pláč nebo naprostá pasivní rezignace je na denním pořádku, ale mnoho rodin setrvává v klidu a problémy nedělá. Bohužel často narazíte na neřešitelná dilemata stylu: Odjíždí autobus, který může a nemusí být dnes poslední, ve kterém je část rodiny. Jeden člen rodiny je o dva checkpointy zpátky a dnes se z tábora pravděpodobně nedostane. Na druhé straně hranice se asi (ale ne určitě) potkají. Na druhou stranu, pokud bude puštěn přes bariéru, budou to chtít všichni a vznikne chaos. Ve výsledku se až na naprosto ojedinělé případy aplikuje metoda „udržme pořádek a oni se potkají u autobusu, nebo z toho bude velký malér“. Takto to zní jednoduše, na místě je situace poněkud jiná, zvláště když se do situace vloží policie, která se o potřeby uprchlíků zpravidla moc nezajímá.

Když jsme odjížděli, přemýšleli jsme, jestli s sebou vzít kytaru, nebo radši o jeden pytel oblečení navíc. Kytara byla nakonec mnohem lepší nápad. Jakmile se dav stával neklidným, sháněla se kytara. Muzika je univerzální jazyk, mocný nástroj na udržování klidu a alespoň jakés takés pohody. Lepší, než nosit přenosné bariéry, bylo přinést kytaru a hrát, zpívat, nehledě na jazyk nebo žánr. Hudba dává všem jakousi iluzi pohody a klidu, dobrovolníci i uprchlíci si chodí poslechnout muziku a zazpívat si, zklidňují se a na chvíli zapomínají na situaci, která na místě panuje.

PS.: Existuje situace, ve které je možné hrát Slavíky z Madridu před půlnocí, protože „lájlajlaj lá lá laj“ zní v každém jazyce stejně a píseň Imagine nikdy nedávala takový smysl jako tady. Najděte si text.

CR0f5u_VAAA8Hsg

 

Text byl z webu primozmista.blogspot.com publikován se souhlasem autora a v nezměněné podobě 

Za celou redakci děkujeme všem českým dobrovolníkům, kteří se rozhodli ve svém volném čase a na své vlastní náklady pomoci. 

časopis Underground

Fotografie: Youtube/Twitter

Share on FacebookTweet about this on TwitterGoogle+

RelatedPost