První noc v Bapske: Jak to celé funguje?

Představujeme vám exkluzivní sérii textů z první linie. Lukášovi Wiesnerovi, českému dobrovolníkovi pomáhajícímu na hraničním přechodu Bapska, se imigrační krize odehrává před očima. Rozhodl se zprostředkovat nám svou zkušenost:

První příspěvek vychází z informací a zkušeností získaných během první noci a prvního dne v Berkasovu, srbském protipólu chorvatského přechodu Bapska. Poskytuje obecné informace o situaci na místě. Jednotlivým složkám se budou věnovat další příspěvky na blogu.

Na první problém jsme narazili už po cestě. Dle instrukční SMS od koordinátora jsme se dozvěděli, že přes srbské hranice má zpravidla auto s českou SPZ problém provézt materiální pomoc. Nakonec jsme s podstatně ztenčenými zásobami dorazili a na místě se dozvěděli, že osobní auta jakž takž prochází, alespoň když tvrdí, že jedou pouze na výlet, ale na hranicích už podle koordinátora musely obrátit tři dodávky plné oblečení, jídla a jiných zásob.

Po příjezdu kolem šesté a krátkém rozhovoru s koordinátorem dobrovolníků Jankem ve stylu rychloškolení o fungování tábora a spolupráci s policií a Organizací Spojených národů na pomoc uprchlíkům, jsme rovnou vyrazili zklidňovat narůstající frontu táhnoucí se do kopce směrem k táboru. Většina z asi čtyřiceti přítomných dobrovolníků pohází z Česka a Slovenska, ale jsou mezi nimi i lidé z jiných států. Podle slov koordinátora se během dne rozpadla zavedená struktura a řád, protože v krátkém čase přijelo na tři tisíce uprchlíků a bylo třeba neustále improvizovat. V tom se ovšem dobrovolníkům dařilo, ti, kteří jsou na místě už delší dobu, přesouvali ostatní podle toho, kde byla největší krize a celková organizace i přes chybějící strukturu fungovala až překvapivě dobře. Proud uprchlíků se zpomalil okolo páté ráno, ale úplně nepřestal nikdy.

Vzhledem k velkému množství uprchlíků a malému počtu dobrovolníků, policistů a členů humanitárních organizací se v táboře nevydávalo oblečení, pouze čaj a banány, a všechny síly byly vynaloženy na zvládání přívalu nových lidí a dovedení uprchlíků do autobusů, jedoucích na chorvatskou hranici. Za tímto účelem se dav dělil na skupiny po padesáti tak, aby se neroztrhaly žádné rodiny, nepošlapalo žádné dítě a aby vše proběhlo tak v klidu, jak jen to jde. Tyto skupiny nakonec nastoupily do autobusů a vyrazili směr Chorvatsko, kde je čekaly přístřešky na spaní a jídlo. Odtud také odjíždějí vlaky do Slovinska.

Zásadním faktem je, že do tábora přijíždí víceméně náhodné množství autobusů plných uprchlíků a z tábora odjíždí také náhodné množství, tudíž proud uprchlíků neprochází plynule skrz, ale hromadí se na různých místech tábora, kde vznikají krizové situace.

Na místě fungují Lékaři bez hranic, místní městská policie, UNNHC WAHA a další organizace, se kterými jsem se zde ještě nesetkal. Největší konflikty vznikají při spolupráci s policií. Mezi strážníky jsou totiž jak schopní a rozumní lidé, tak nerváci, kteří situaci často vyhrocují a způsobují značné komplikace. O situaci na místě často rozhodují, protože dobrovolníci nejsou právně nijak zakotveni, což podle mnohých na místě déle působících dobrovolníků způsobuje množství problémů.

I když přes den bylo teplo, v noci podle mých odhadů určitě trochu mrzlo a uprchlíkům byla už v šest hodin, kdy jsme dorazili, zima, ani ne tolik kvůli nedostatku oblečení, který jsme očekávali, spíše kvůli dlouhému stání na místě a samozřejmě jinému klimatu v místech odkud pocházejí. To spolu s dlouhým čekáním vytváří podle mě pochopitelnou nervozitu, zejména v rodinách s dětmi, které tvoří podstatnou část uprchlíků. I tak se valná většina chová pokorně, vděčně a v mezích možností ukázněně. Samozřejmě se objevují lidé, kteří z různých důvodů předbíhají, tlačí se a vyvolávají konflikty. Nedokážu odhadnout poměr mezi ukázněnými a problémovými uprchlíky, ale čekal jsem mnohem horší situaci.

Uprchlíci většinou pocházejí ze Sýrie, velká část také z Afghánistánu, z Pákistánu nebo jiných zemí. Z rozhovorů vyplynulo, že většina z nich prchá před válkou, která se odehrává přímo v jejich městě, ale někteří se prostě svezli s uprchlickou vlnou. Na tuto variantu jsem ovšem narazil spíše výjimečně. Mezi uprchlíky jsou všichni od dětí po seniory, od taxikáře po inženýra zabývajícího se LED osvětlením, často se objevují studenti a důchodci. Mnoho z nich míří do Německa a Rakouska, další z nich do skandinávských států nebo do Francie a Holandska. Většinou mají v těchto zemích příbuzné, tudíž je cíl jejich cesty jasný, někteří se stále ještě rozhodují a jedou víceméně naslepo.