UNDG_lenny05

Zpěvačka Lenny: „Obdivuji lidi, kteří dokáží brát své chyby jako výzvu, nikoliv jako prohru.“

V Rozhovory od Eva UrbančíkováNapsat komentář

Na pohled je to jemná dívka. Když se však koncertním sálem rozezní její výrazný chraplák a perfektní angličtina, všichni zírají v úžasu. Říká si Lenny a za svou kariéru stihla vydat dvě EP – All My Love a Fighter. Stala se rovněž objevem roku 2013 českých hudebních cen Anděl. Tato jednadvacetiletá umělkyně má hudbu v krvi. Jmenuje se po své mamince, folkové zpěvačce a šansoniérce Lence Filipové. Nyní studuje v Londýně poslední ročník oboru hudební skladba. Pracuje také na svém prvním albu, které by mělo vyjít ještě letos.

Už od prvního pohledu z ní srší energie a chuť do života. Tato indie zpěvačka má neustále napilno. Studuje v Anglii, koncertuje v Česku a do toho si nyní zcela sama vydává své první CD. Zeptali jsme se na podrobnosti ohledně nového alba, zabrouzdali do jejího dětství a zafilozofovali na téma dnešní společnosti.

Jaké to je vyrůstat v hudební rodině?

Vlastně nejsme zcela hudební rodina. Taťka je architekt, ale umí nádherně hrát na piano. Nejzajímavější bylo ale pozorovat mamčin režim, jak přijíždí pozdě v noci z koncertů, jak zkouší s muzikanty. Jako malá jsem to nenáviděla. Pořád kolem chodili nějací lidé a zkoušelo se. Teď je to v podstatě stejné, akorát se ty role prohodily. Mamka je nyní v oné pozici „Kdy už dozkoušíte?“, zatímco já si to užívám. Vidím to jako zajímavý kontrast. Zpětně si moc cením, že se mě rodiče odmala snažili chránit před médii. Takže když to shrnu, dětství jsem prožila úplně normálně.

Jak se k tomu stavěli ve škole?

Děti si to vždycky přeberou po svém. Někteří mě brali, jiní zase podceňovali s předsudkem, že jako dcera slavné muzikantky nic sama nedokážu. A ještě tam byl třetí typ lidí, kteří se zvláštně přetvařovali a lepili se na mě. (smích) Odmala jsem se taky učila v lidušce na klavír. Kladli tam na mě velké nároky, mysleli si, že jako dcera slavné mámy budu hrát bůhvíjak. A přitom jsem byla vlastně obyčejné dítě, co muselo tvrdě cvičit. Bylo to období, které mě hodně naučilo. A jsem za to ráda.

„Tady v postkomunistických zemích jsou lidé vychováváni jako stejné stroje, které jsou předurčeny k tomu, stát se robotickým úředníkem. Otázkou zůstává, zda to tak je proto, že jsme se pořád z minulého režimu nestihli vzpamatovat, anebo tu změnu ani sami nechceme.“

UNDG_lenny04

Zakusila jsi jak českou, tak mezinárodní školu. Jak se na to díváš zpětně?

Odmalička jsem chodila do mezinárodní školky i školy, takže trvalo dlouho, než jsem poznala český systém. Na anglické škole bylo neuvěřitelně moc prázdnin a volna. Mamka z toho byla na nervy, takže v období těch netradičních prázdnin jsem ještě externě navštěvovala státní školu, abych zakusila i české prostředí a zvykla si. Přesto to byl pro mě šok, když jsem později na státní školu definitivně přešla.(smích) Na anglické škole jsem byla zvyklá na slovní hodnocení a komentáře, v čem se mám konkrétně zlepšit. Na české škole jsem dostala čtyřku, ale bez jakéhokoliv okomentování proč.

Byl tam znatelnější rozdíl třeba i v chování učitelů nebo spolužáků?

Kontrast dvou rozdílných prostředí byl více než zřetelný. V tom českém mi však dost dávali najevo, že se mnou něco není v pořádku. Abych byla „v pořádku“, musela bych být víc „normální“. Byl to jeden velký zmatek a tehdy jsem nevěděla, co je správné a co špatné. Až v posledních letech si uvědomuji, kolik mi to všechno dalo, od všeobecného vzdělání přes jazykové a hudební dovednosti až po uvědomění si společenských paradoxů.

Nyní studuješ na univerzitě v Londýně…

Studuji tam druhým rokem a jsem šťastná. Je to úplně jiný styl výuky, než jsem kdy tady v Česku zažila. Celé je to založené na lidské individualitě. Lidé se nehází do stejné škatulky, naopak. Čím více specifických vlastností máte, tím lépe tam s vámi mohou pracovat. A toho si moc cením. Tady v postkomunistických zemích jsou lidé vychováváni jako stejné stroje, které jsou předurčeny k tomu, stát se robotickým úředníkem. Otázkou zůstává, zda to tak je proto, že jsme se pořád z minulého režimu nestihli vzpamatovat, anebo tu změnu ani sami nechceme.

Studium v Anglii, koncerty v ČR… Jak to zvládáš?

Je to všechno o dohodě. Dopředu se vše naplánuje a zařídí podle potřeby. Pro mě je teď prioritou zaměřit se na Anglii. Skládám a zpívám podle pocitů, které se odehrávají v angličtině. A to je v Česku docela handicap. Tady lidé všeobecně lépe přijímají česky zpívané písně, takže do budoucna se budu snažit uchytit v zahraničí.

„…tohle se mi právě líbí na studiu v Anglii. To, jak podávají danou látku, v člověku neustále vzbuzuje touhu dozvědět se víc.“

UNDG_lenny01

Takže se dá říct, že jsi srdcem Britka?

Vlastně ano. Tu živost a pestrost Londýna miluju. A hlavně se mi líbí charakter tamních obyvatel. Jsou to patrioti, kteří o svou zemi dbají. Z historického hlediska mají na co být hrdí. Jsem z toho tak unešená, že doma nadšeně vyprávím své poznatky. Musím působit jako malé dítě. (smích)

Právě nadšení do života spoustě dospělých chybí.

Nadšení do života je potřeba, aby člověk mohl pocítit jeho smysl. Já to v podstatě beru jako svoji vlastnost – být dítětem. Souvisí s tím velká dávka zvědavosti a potřeba dozvídat se spoustu nových věcí. A tohle se mi právě líbí na studiu v Anglii. To, jak podávají danou látku, v člověku neustále vzbuzuje touhu dozvědět se víc. V poslední době taky obdivuji a vyhledávám společnost lidí, kteří si ze všeho dovedou vzít to nejlepší a dokáží brát své chyby jako výzvu, nikoliv jako prohru.

Skládáš na základě silných životních momentů, nebo čistě náhodných okamžiků?

Obojí. Nyní nahrávám nové album a snažím se jet v textech do větší hloubky. Stává se, že už mám složený text, ale nějaká konverzace mě přivede na nějakou hlubší myšlenku, díky které dostanu pocit, že v tom textu musím jít hlouběji. Následně to pak celé překopu a začnu z úplně jiného pohledu. (smích) Jednou složím hluboký text, jindy zase trochu povrchnější. Je to taková lochneska. Jednou jsem nahoře a jednou dole.

„Pro mě je muzika něčím, co jsem schopna dělat 24 hodin denně, sedm dní v týdnu, byť třeba i ve formě odpočinku, kdy si při volné chvíli sednete do křesla, nasáváte hudbu ze sluchátek a inspirujete se.“

Zmínila jsi nové album, už ne EP, ale konečně plnohodnotné CD. Bude se nějak žánrově lišit?

Už předloni mělo vlastně místo mého druhého EP Fighter vyjít celé album. Spousta písniček však byla v polotovaru a cítila jsem, že na celé album to nestačí. Teď už však dost materiálu je a byla by škoda to nevydat. Bude se to zase hodně odehrávat u piana a kytary, stejně jako v mých předešlých dvou EP. Všechny písničky, co jsem složila sama nebo s kytaristou Ondrou, jsou čistě akustické bez jakýchkoliv syntetických zvuků. Nechceme to přeplácat, ale zároveň si přejeme, aby to bylo zajímavé a moderní. Jsem ráda, že teď v muzice zase přichází akustická vlna, vezměte si třeba Rihannu s Paulem McCartneym. S Ondrou jsme se shodli, že chceme naší tvorbou inspirovat druhé, takže usilujeme o to, aby ta tvorba měla co největší hloubku.

Je pro tebe maminka inspirací?

Mamku beru jako svůj velký vzor. Je to velký dříč. Byla schopná trénovat i šest sedm hodin denně, aby se dostala na konzervatoř. I dnes má takový režim. Přijdu domů a ona cvičí, jdu se najíst, zase cvičí, když i já skončím se cvičením, ona ještě pořád cvičí. (smích) V tomhle ji hrozně obdivuju a pořád se od ní učím. Dává mi hodně cenných rad do života.

Program máš dosti nabitý. Zvládáš se kromě školy a hudby ještě věnovat něčemu dalšímu?

V poslední době skutečně žiju hlavně školou a hudbou. Ale v podstatě je hudba mým velkým koníčkem už odmalička. Aby se člověk dokázal něčemu naplno věnovat, musí tím skutečně žít. Proto nechápu lidi, kteří zpívají nebo hrají jenom pro peníze. Pro mě je muzika něčím, co jsem schopna dělat 24 hodin denně, sedm dní v týdnu, byť třeba i ve formě odpočinku, kdy si při volné chvíli sednete do křesla, nasáváte hudbu ze sluchátek a inspirujete se. Ráda ale taky ve volných chvílích trávím čas v přírodě nebo si čtu. Možná to bude znít staromódně, ale zbožňuju detektivky, především Sherlocka Holmese. Už jako malá jsem si zamilovala díla Roalda Dahla, například Karlíka a továrnu na čokoládu nebo Matyldu. Dodnes hltám jeho povídky plné fascinujících zápletek.

foto: Lucie Nohlová

Share on FacebookTweet about this on TwitterGoogle+