V hlavním městě Polska bydlím k dnešnímu dni přesně měsíc. Pokud si myslíte, že jsem se přestěhoval do kulturně stejného prostředí, máte zčásti pravdu. Nezažil jsem vyloženě šok jako mí spolužáci z Asie, Ameriky nebo Afriky. Když se moc snažím, dokážu si polsky objednat v restauraci nebo založit bankovní konto. Ale z těch malých detailů, které mě denně ujišťují, že tohle opravdu není Česko, jsem nesvůj.
Viděl jsem supermarkety prakticky po celé Evropě, přesto mě ty ve Varšavě dokázaly tak trochu fascinovat. V podstatě je v polském regálu stejný shit jako v tom českém, jen s tím rozdílem, že tady je těch regálů pět. Velký výběr ale může být matoucí a často se stává, že z 26 (!) typů bílého jogurtu si nejsem schopný vybrat ani po několika desítkách minut.
Platby kartou ve velkoobchodě jsou světovým standardem. Nepřekvapují mě platební terminály v malých krámcích nebo například v kadeřnictví. Ale když na vás zpod palubní desky vytáhne terminál řidič autobusu, začnete se divit. A nepřestanete ani na veřejných WC, na tržnici nebo v šatně sportovní haly, kde si jdete za 1 zloty odložit bundu. Zdá se, že posledními Varšavany, kteří nevyznávají bezhotovostní platební styk, jsou pouliční umělci venku na ulici.
Taky mě dost vzalo, když jsem zjistil, že cena měsíčního jízdného je skoro stejná jako u mě doma v Ostravě. S tím rozdílem, že tady mám za těch zhruba 350 korun možnost dopravit se opravdu efektivně snad všemi možnými veřejnými dopravními prostředky. Ve všech stanicích metra jsou navíc neustále přítomni zaměstnanci bezpečnostní agentury a malé uklízecí čety. Bezdomovci musí za moje prachy mrznout venku.
S nákupem jízdného mám svázanou docela vtipnou historku. Poté, co mi pán za přepážkou ukázal cenu za měsíc, usmál jsem se na náznak toho, že jsem čekal minimálně trojnásobek. Zřejmě byla moje grimasa špatně pochopena. Když si ode mě bral peníze, tak mi místo poděkování řekl: „Omluvte mě, pokud se vám to zdá moc.“ Polák, no.
Ostatně k polským mužům mám pár krátkých poznámek. Příliš nedbají o svůj vzhled, ale umí se chovat na veřejnosti a být velmi příjemní k cizincům. To platí do prvního panáka vodky. Během let jsem toho viděl na legendární ostravské Stodolní mnoho, dvě páteční noci s polskými studenty mi ale jasně dokázaly, že jsem zdaleka neviděl vše. O polských ženách jsem zjistil, že jsou úplně stejné jako jejich protějšky. Jen jim to sekne a těch panáků potřebují mnohem víc.
V západních metropolích dokáže vysoké jízdné spolehlivě odradit od poznávání předměstí a chudších čtvrtí měst. Varšavu jsem však projel už po prvním týdnu téměř celou. Vlastně není ani o co stát, ale pár takových výletů do zdejší panelákové džungle dokáže zásadně změnit pohled na bydlení na sídlišti. Dostatek veřejného prostoru, kvalitní obchody, kavárny, restaurace, upravená zeleň, parky a množství sportovních zařízení mění betonovou šeď na docela příjemné místo k žití.
Varšava není jen místem plným anonymní bytové výstavby, ale také zajímavou turistickou destinací. V historickém jádru města zůstalo po druhé světové válce bydlet jen tisíc lidí. Přitom ještě na začátku roku 1939 patřilo centrum města k vůbec nejzalidněnějším oblastem východní Evropy se skoro půl milionem obyvatel. Pokud vyčtete tuto informaci z bedekru, nedolehne na vás tak spolehlivě, jako když se procházíte ulicemi současné Varšavy a na téměř každém domě spatřujete pamětní desku s desítkami jmen padlých. U každé jsou denně nově zapálené svíčky.
Respekt k mrtvým je vidět na každém kroku. Téměř všechna místa, která Vám v tomto nebo v některém z následujících článků doporučím, jsou věnována padlým obyvatelům města. Jejich návštěva budí respekt k odhodlanosti a urputnosti, s jakou se rozhodli Poláci setrvat na mapě současné Evropy.
Přesně takový pocit vyvolává návštěva Muzea Varšavského povstání. Při vstupu se mísí zvuk tlukotu kovového srdce s autentickými zvukovými nahrávkami bombardování a umírajících lidí. Už tak depresivní atmosféru podtrhují dobové videomateriály s nacistickými jednotkami pochodujícími rozbořenou Varšavou nebo snímky výstavního židovského ghetta z dob, kdy ještě existovalo. Asi nejsilnější zážitek je šestiminutový 3D přelet nad ruinami města bezprostředně po válce. Třicet špičkových animátorů se podílelo na výrobě světově unikátního filmu a několik let modelovalo rozbořené domy podle dochovaných fotografií. Výsledek je smutně impozantní.
Tam, kde se dnes uvažuje o zastavění brownfieldů moderními mrakodrapy, se v minulosti tísnilo půl milionu Židů čekajících na smrt. Strhující pohled do historie židovské komunity v Polsku nabízí POLIN, druhé z must-see muzeí.
Asi nejmonumentálnějším památníkem na mrtvé je samotné historické jádro Varšavy. Po nacistické a ruské vojenské okupaci se musel celý národ vypořádat se smutným faktem. Celých 90 % hlavního města bylo srovnáno se zemí. Na začátku padesátých let ale došlo k obrovskému národnímu vzepnutí a ze všech zbylých velkých polských měst (a také od velkého bratra z Kremlu) dorazily miliony zlotých na obnovu zašlé slávy. Davy spokojených turistů jsou asi nejlepším znamením toho, že se to povedlo.
Nepřetržitě od roku 1925 drží dva příslušníci polské armády čestnou stráž nad hrobem neznámého vojína. Samozřejmě to nejsou jedni a ti samí nešťastníci. Výměna stráží probíhá každou hodinu a je velmi zajímavou atrakcí. Kasárny jsou totiž několik stovek metrů daleko a vojáci tak musí pochodovat několik minut. Pravidelně se k nim do zástupu přidávají němečtí, britští nebo španělští turisté.
Místo, kde je potřeba se zastavit a chvíli rozjímat. Zhruba takto mi byl uveden památník Varšavského povstání. Stojí hned vedle reprezentativní budovy Nejvyššího soudu a vše, co mi o něm bylo řečeno, je pravda. Obyčejně jsou podobné památníky jen neživé kusy města uměle vytržené z kontextu zástavby a vsazené na co nejdůstojnější místo. Ve Varšavě jsem ale našel druhého sv. Václava, jelikož jeho jezdecká socha na Václavském náměstí je stejně perfektní součástí prostoru jako voják vylézající z kanálu, farář žehnající povstalcům a odhodlaní, i když špatně vyzbrojení mladí lidé čelící mnohonásobné přesile.
Ve Varšavě studuji v rámci programu Erasmus+. Možná jsem to měl prozradit už na začátku textu, ale nepřišlo mi důležité zatěžovat vás tou hlodavou otázkou hned zkraje. Proč sis proboha vybral právě Polsko?
Hned z několika různých důvodů, které se mi původně zdály velmi přesvědčivé. Po prvním měsíci k sobě ale budu upřímný: I když jsem si dlouho nalhával opak, do poslední minuty jsem o své volbě nebyl přesvědčen. Bez problému jsem mohl nyní studovat v Athénách, Lyonu, Bruselu, Londýně nebo třeba ve finské Jyväskyle. Měl jsem tendenci, stejně jako zbytek národa, hledět na severní sousedy skrz prsty.
Neuvěřitelná historie, dobré jídlo a příjemné prostředí. Snad jsem se rozhodl správně.
Příště to bude o zdejších univerzitách s překvapivě krušnou historií. A o tom, jak Poláci jedí knedlíky rukama.