cesk.vlajka

Smysl češství

V Causa, De Facto od Dan DrápalNapsat komentář

Ano, uznávám, název možná zní poněkud nabubřele. Nicméně kdybych měl nějak nazvat téma debat, které jsem v posledních týdnech vedl s některými svými přáteli i oponenty, pak je tento titulek o češství celkem oprávněný. Jako relativně malý národ diskutujeme na toto téma nepřetržitě vlastně již od národního obrození. Dlouhou dobu jsme se vymezovali proti Němcům. Nakonec jsme nad nimi – minimálně na území Čech a Moravy – „zvítězili“; toto slovo si ovšem v této souvislosti nedokážu představit jinak než v uvozovkách. Nyní se vymezujeme proti Evropské unii, ač jsme její součástí.

Nedávno jsem byl účastníkem diskuse, zda má vůbec ještě cenu pěstovat českou kulturu, zejména  českou literaturu, když je nás jen deset milionů a když každý, kdo něco znamená, mluví a píše anglicky. Já jsem se před několika lety rozhodl, že budu psát česky a pro Čechy, ač jsem o tom psaní v angličtině docela vážně uvažoval. Jenže si nedokážu nějak vnitřně představit onoho „každého“; za to si dovedu představit náš český publicistický rybníček. Ano, vím, že je malý. Ale pořád se mi v různých souvislostech vrací na mysl geniální výrok Jana Sokola, vyslovený ještě za totáče: „Vzkvétat může zahrada, ale ne celina.“ (Pro později narozené: „Celiny“ byly nekonečné zorané lány v sovětské Střední Asii, na nichž nechal Nikita Chruščov pěstovat kukuřici. První dva roky se to dařilo; pak se ukázalo, že rozorání středoasijských stepí způsobilo obrovskou ekologickou katastrofu, jež měla významný podíl na zániku obrovského Aralského jezera.)

Náš známý čechoindiánský publicista Mnislav Zelený-Atapana v jednom ze svých článků chválil jihoamerické Indiány za to, že nedělají rozdíl mezi tím, co je jejich, a širší přírodou. Nemají oplocené zahrádky jako my Češi. Já se přiznám, že oplocená zahrádka je něco, co se mi velmi zamlouvá. Nezamlouvají se mi vysoké šedé tvárnicové ploty, jak je vídám v satelitních městečkách kolem Prahy. Lidé na českých vesnicích neoplocovali zahrádky primárně proto, aby jim přes plot nikdo nelezl – přelézt klasický vesnický plot je celkem snadné, ať už je kovový, dřevěný nebo „živý“. Plot vymezoval místo, kterému obyvatelé chalupy či domku věnovali větší (nebo spíše jinou) péči než třeba poli, které měli za vsí, nebo návsi, která byla společná. Obyčejný vesnický plot svým způsobem vymezoval území, za něž majitel nese zvláštní odpovědnost. Když měl někdo pozemek moc velký, tak to buď nezvládal, nebo se moc nadřel, nebo si na jeho údržbu musel najímat lidi. Pravda, zámecké parky mají také něco do sebe, ale to už je jiná kapitola.

Ať o tom přemýšlíme nebo ne, svůj životní prostor vnímáme jaksi strukturovaně. Týká se to našich zahrádek, ale stejně tak se to týká naší umělecké nebo politické, případně sportovní scény. V tenisu fandím Berdychovi nebo Štěpánkovi, Kvitové nebo Šafářové – přestože si o jejich charakteru mohu myslet věci dobré či špatné. Možná, že jejich soupeři či soupeřky mají lepší charakterové vlastnosti – tak dobře toto prostředí zase neznám. Jmenovaní jsou prostě „naši“; ať už k dobrému nebo ke zlému. Raduji se z jejich úspěchů a stydím se, když se někdo z nich zachová nepěkně. Nechci to omlouvat – ale příště budu jistě fandit zase jim.

Vlastně „diskriminuji“. Vítězství Kvitové ve mně vyvolává jiné pocity než vítězství Azarenkové, přestože proti Azarenkové nic nemám, ba zdá se mi, že Ukrajinci a Bělorusové mají v mém podvědomí určitý náskok před ostatními.

V podstatě se domnívám, že nedokážeme plně žít jinak než v jakémsi uspořádaném světě, a prostě nám záleží na tom, jaké to je a bude „u nás doma“. Naši světoběžní intelektuálové mohou mluvit o „zapšklé české provinciálnosti“, a jejich kritika může být mnohdy oprávněná. Ale já pořád věřím, že má smysl nějaké češství pěstovat, uvažovat o něm, a něco společně jako národ vytvářet. Rovnou ale musím podotknout, že „češství“ pro mě není hodnotou samo o sobě. Proto mi heslo „Nic než národ“ nedává žádný smysl. Národ má smysl, pokud o něco usiluje, a to, oč usiluje, musí být něco kladného. Musí tam tedy být „něco“ pozitivního, ne „nic“. Stále platí Husovo „lepší je dobrý Němec nežli zlý Čech“. Ano, vím, že máme problémy domluvit se na tom, co je vlastně dobré a co zlé. Nicméně Husův výrok je dle mého názoru dobrou zábranou toho, abychom si z češství udělali modlu. Přesto to češství nějak ke svému bytí potřebujeme. A potřebujeme o něm přemýšlet. Co je pro ně důležité, v čem vlastně spočívá. Nedávno jsem s jedním velmi blízkým člověkem vedl spor. Zdá se mi, že vidí „češství“ v našem způsobu života – třeba i v tom, že jíme řízky a svíčkovou a ne kebaby nebo pizzu. Zatím jsem mu marně vysvětloval, že v tom to opravdu není. Dokonce si myslím, že „češství“ nespočívá ani v českém jazyce, jakkoli ho mám rád a jakkoli mi vadí jeho prznění (třeba nepřechylováním, abych si trochu dloubl, nebo obratem „je to o tom“, který se za mého mládí vůbec nepoužíval).

Irové mluví anglicky, a přesto si vybojovali nezávislost. Čeština nebyla koncem osmnáctého století daleko od zániku; je ale myslitelné, že i německy mluvící Češi by bojovali za nezávislost „Böhmen und Mähren“, podobně jako Irové A nyní trochu aktualizace: Nedávno se konaly na Václavském náměstí demonstrace pro a proti přijímání uprchlíků. V protiimigrantském táboře se objevily šibenice, jimiž bylo vyhrožováno „vlastizrádcům“. Vyvolávalo to ve mně dojem, že tito lidé jsou stejně zavilí a byli by schopni podobného násilí jako bojovníci Islámského státu. Pokud nás ale naše češství nepovede k jiným postojům a k jinému chování, než jaké je typické pro Islámský stát, proč je hájit?

Na druhé straně jsem zaregistroval transparent „Přijměme milion uprchlíků“. Promýšlel autor tohoto transparentu, co by to znamenalo? Uvědomoval si, že tento nápad by společnost, beztak již velmi rozdělenou, ještě více polarizoval? Ne že bych si i takový scénář nedovedl představit, a za určitých okolností bych mu byl dokonce schopen přitakat. Nicméně sám o sobě, mimo rámec smysluplné diskuse, bude mít jen kontraproduktivní a pro protistranu mobilizující účinek. Vím, že jsem toho k pozitivnímu obsahu našeho „češství“ mnoho neřekl. Jde ovšem o otázku, na kterou nelze dát odpověď v jediném článku, ba ani v jediné knížce. Je to něco, co stále promýšlíme, dokonce i tehdy, když se vědomě nepovažujeme za vlastence. Tento článek si neklade za cíl nic víc, než být příspěvkem do diskuse.

Share on FacebookTweet about this on TwitterGoogle+