tchajwan

Na Tchaj-wanu vám poděkují za všechno

V Život od redakceNapsat komentář

Miluji Česko i Čechy. Ale stejně zastávám názor, že by to nemělo znamenat zůstat v něm bez přestávky až do smrti. A když si podle našich skvělých šéfů průmyslu (kteří se zřejmě rozhodli vést i školství) mám brát příklad z Asiatů, rozhodl jsem se, že strávím jeden semestr na Tchaj-wanu.

Chybu jsem určitě neudělal. Přesto mě hodně věcí překvapilo. Zkusím teď teda zachytit jak ty věci pozitivní, tak ty…překvapující.

Jedno z prvních překvapení bylo, když nám vyučující vyprávěla historku začínající slovy: „Když jsem ráno vstávala…no…ráno…když jsem ve 12 hodin vstávala…“ Moment, cože? Oni nevstávají ve 4 hodiny ráno a nepracují až do noci, kdy únavou padají do postele a spí? Fakt to tak není. Je tady ale hodně lidí, což znamená velkou konkurenci, takže se samozřejmě studenti více snaží, a to prý hlavně na středních školách. Téměř povinností je umět hrát aspoň na dva hudební nástroje a k tomu nějaký cizí jazyk. I když upřímně, procento lidí hovořících anglicky není tak velké, jak jsem doufal. Podle mě je to podobné Česku. Najde se několik perfektně mluvících jedinců, ale většina lidí se bojí vůbec promluvit. Takže když jdu někdy na jídlo sám, musím si vystačit se svou čínštinou. Ta obnáší věty: Ahoj, Chci vepřový sendvič bez vejce a děkuji. A to je vyslovím většinou ještě ve špatných tónech, takže mi vlastně nikdo nerozumí.

Tchajwanci chodí pozdě. Když jsem se na to ptal, řekli mi, že schůzka ve 3 hodiny znamená ve 3 hodiny plus mínus 10 minut. V reálu to ale znamená přijdou vždycky minimálně o 10 minut později.

Jinak se mi tady ale líbí. Hlavně příroda. Krásné hory, lesy, zvířata, která znal člověk jenom z učebnic nebo dokumentů. Třeba když jdete na hodinu a před vámi si na chodníku leze agama nebo po stromech skáče létající veverka nebo opice. Nebo jdete tunelem a nad vámi si to štráduje pavouk větší než vaše dlaň. Já teda pavouky moc nemusím, ale je úžasné něco takového vidět.

Lidé jsou tady velmi milí. Ze začátku pro mě byl šok, když mi při vystupování z autobusu děkoval řidič. Nebo jednou jsem nemohl najít autobus z centra Tchajpeje domů, tak jsem se zeptal dvou mladých slečen. Sice neuměly moc dobře anglicky, ale zavolali kamarádovi, který mi po telefonu detailně vysvětlil celou cestu. A hádejte co! Slečny i kamarád mi potom poděkovali. Tady se totiž výraz xiei xiei (děkuji) používá pokaždé.

Ti, kteří tu žijí déle, mi ale řekli, že Tchajwanci jsou trochu rasisti. Hlavně považují za hloupé ty lidi, kteří neumí čínsky. Když ta čínština je přece tak jednoduchá!! Já jsem se tu s tím ale nesetkal. Možná proto, že bílé hlavy se ve světě těší všeobecné oblibě. Úplně vyhráno pak mají bílí, čínsky mluvící Amíci. Všichni se se mnou ale vždy rádi pobavili a většina z nich znala Českou republiku. A kdo ne, těm jsem řekl o našem levném pivu a hned máme nové případné turisty.

Share on FacebookTweet about this on TwitterGoogle+