Jak spolu souvisí raketová auta a internetové matky? „Knowledge dispels fear in all sorts of walks of life.“ (Andy Green) Volný překlad: „Poznání láme kletbu strachu na všech cestách života.“ Tento článek je o vědění. O experimentech, době internetové třesoucí si rukou s dobou kamennou. A o volbě.
My lidé máme od počátku věků neukojitelnou touhu objevovat stále nové věci, horizonty, posouvat hranice veškerých svých možností. Právě tato zvědavost a vynalézavost stojí za enormní expanzí druhu Homo sapiens sapiens v posledních několika málo tisíciletích. Nejinak je tomu v oblasti rychlostních rekordů.
Píše se rok 1997 a válečný veterán britského Královského letectva, pilot Andy Green, se v americké poušti Black Rock Desert rozjíždí po vyklizeném úseku v aerodynamicky tvarovaném autě Thrust SSC poháněném dvěma masivními dvouproudovými motory z vojenských stíhaček. Zbytek týmu napjatě čeká. Ozve se třesk. Ale lidé zcela překvapivě místo vyděšených reakcí propuknou v jásot. Andy totiž za ohlušující rány sonického třesku překonal s autem rychlost zvuku a tím i světový pozemní rychlostní rekord, od té doby nepokořený.
Přesuňme se zpět do současnosti, kde Andy a jeho tým již šestým rokem pracují na nástupci rekordního auta – projektu Bloodhound. Ten si dává za úkol pokořit hranici tisíce mil za hodinu, tedy 1 609 km/h. Cílem ambiciózního programu iniciovaného britským ministerstvem pro vědu a rozvoj je nicméně mnohem více než „jen“ posunutí rekordu. Má přilákat celou další generaci budoucích inženýrů a techniků, kteří budou v pokroku pokračovat. Proto je s ním spojena obrovská populárně vzdělávací kampaň, do které se zapojilo již více než 5 700 škol ve Velké Británii a tisíce dalších všude ve světě.
Během pročítání podkladů pro původně pouze technický článek mě hluboce oslovila věta z úst samotného pilota Greena. V reakci na otázku, proč to všechno vlastně on a jeho kolegové dělají, vždyť je to plýtvání, když nikdy v dohledné době přece nebudeme běžně cestovat takovými rychlostmi, Andy shrnuje:
„Knowledge dispels fear in all sorts of walks of life.“ Tedy hodně volně přeloženo: „Poznání láme kletbu strachu na všech cestách života.“ A téma bylo na světě.
To, že projekt Bloodhound využívá dnešní propojenou internetovou dobu konstruktivně, působí jako obrovský kontrast k chování většiny přispěvatelů do diskuzí na českém internetu. A internetovým matkám. To jsou osoby, které si v případě nemoci svého dítěte vygooglí příznaky a s již „neprůstřelnou“ anamnézou si přijdou do ordinace pouze pro léky. Potom jsou schopny se hádat se studovaným doktorem o tom, kdo má pravdu. Toto odvážné tvrzení je přímo od zdroje – v rodině mám dětskou obvodní lékařku, která smutně konstatuje, že poslední dobou se z tohoto přístupu matek bohužel stává trend. V práci se dostávám do kontaktu i s dalšími doktory a ti jen přitakávají.
zdroj: bloodhoundssc.com
Doba internetová umožňuje bleskový přístup k informacím a komunikaci s kýmkoliv, klidně na opačné straně planety. Zároveň se ale zvyšuje množství šumu, protože psát může najednou úplně každý.
Informační váha důkladné vědecké studie a ničím nepodloženého příspěvku na blogu se pro běžné čtenáře slévá dohromady, ať už jako záměr marketingu, či v důsledku neschopnosti data filtrovat a následnému přehlcení.
Oba pojmy v nadpisu článku spojuje vědění. Rozdíl je v uchopení a volbě. A tak přestože ještě v období průmyslové revoluce si lidé mysleli, že rychlost větší než 32 km/h je může zabít, dnes konstruujeme hypersonické auto. Od dob starověkého Řecka s veřejnými fóry a vysokým standardem polemiky a konstruktivní kritiky jsme se za 2 500 let dostali k výkřikům do tmy a k urážení dalších anonymních „diskutérů“ na fórech internetových.
V mnoha ohledech se pak může zdát, že doba kamenná a současná nejsou od sebe nejdál, ale že se pomalu uzavírá kruh a mají k sobě blíž, než si myslíme.
Co s tím? V prvé řadě potřebujeme nadhled. Ten nám pomůže nazírat na sebe objektivněji a připustit si problémy, které máme, chyby, kterých se dopouštíme, a utišit ego natolik, že připustíme možnost změny.
Dále touhu. Po vědění a po tom, být každý den lepším člověkem.
A jako poslední zodpovědnost a sounáležitost. Nedělme svět na „já, my a oni“. Každý z nás má podíl na tom, co kolem sebe denně vnímáme. Na každé křižovatce tvoříme svými rozhodnutími budoucnost nejen pro sebe, ale i pro ostatní. Volba, jak pracovat s tím, co máme k dispozici, informace nevyjímaje, je na každém z nás. Využívejme naši zvědavost konstruktivně a vědomě. Pak budeme moudřejší, než jsme byli včera.
foto: Billie Ward
-Tento článek byl publikován také v druhém čísle časopisu Underground z dubna 2015
