Emotivní fotografie řeckého vojáka zachraňujícího topící se mladou ženu obletěla svět. Lidé na sociálních sítích vyjádřili svou empatii sdílením fotky nebo srdíčkem na Instagramu, někteří zapálili svíčku, jiní poslali dárcovskou SMS. Problém tím byl vyřešen a nejhlubší imigrační krize v novodobých dějinách se jich tak vlastně už netýká.
Wegasi Nebiatová se jako desetitisíce dalších rozhodla riskovat vše a plavit se přes Středozemní moře směrem na jih do pevnosti jménem Evropa. Její rodiče zaplatili tisíce dolarů za cestu, která pro ni měla znamenat svobodu a lepší život, než jaký měli oni. Její cesta začala v eritrejské metropoli Asmaře, odtud vedla do Súdánu a do Turecka. V tureckém přístavu Marmaris se mladá Eritrejka nalodila na palubu, kterou s ní sdílely desítky dalších smutných cestovatelů. Její první kontakt se svobodou byl však úplně jiný, než čekala. Kontinent, který jí měl poskytnout bezpečí a nový začátek, se ukázal být jejím možným koncem. Poblíž řeckého ostrova Rhodos najela rozvrzaná loď na útesy a klesla ke dnu. Vyděšení a vyhladovělí uprchlíci neměli po dlouhé cestě dostatek sil na to, aby se svépomocí dostali na břeh. Ti šťastnější, mezi které se zařadila i Wegasi Nebiatová, se chytli gumových bójek a prodloužili si už tak dlouhé šlapání vody. Někteří však náraz nepřežili.
V tu chvíli na pláži seděl u ranní kávy četař Antonis Deligiorgis. Celá tragédie se odehrávala několik desítek metrů od něj, a tak měl přehled o tom, co se děje. Nebude tajemstvím, když prozradím, že doplaval k bójce a mladou eritrejskou uprchlici, stejně jako 19 dalších lidí, zachránil. Ženu později odvezli do nemocnice, kde porodila zdravé dítě. Nový začátek má jméno Antonis po svém zachránci.
Dojemný příběh v sobě schovává několik poselství a ve většině případů nejde o nic příjemného. Vedle množství zachráněných životů zůstává jediným pozitivem fakt, že hrdinský čin mladého řeckého vojáka pozvedl morálku silně zkoušené země. Brutální záběry ztroskotanců v médiích postrčily Řeky k solidaritě. Už na místě tragédie se tamní obyvatelé uskromnili a poskytli značné materiální prostředky na pomoc utečencům. „Jsou to přece úplně stejní lidé jako my,“ říkají. V dnešní době tato slova působí jako balzám na duši a ukazují zbytku Evropy, že lidsky se může chovat i strádající, nezaměstnaností a dluhy zkoušený člověk.
Odvrácenou stranou poskytování materiální pomoci, a to platí i ve velkém měřítku charitativních sbírek a humanitárních organizací, je, že si jimi vlastně Evropa kupuje čas. Místo toho, aby se politická reprezentace EU snažila o co největší empatii k uprchlíkům (tak jak to předvádějí například lidé z pobřeží Rhodu), tak jsme svědky kontinuální nečinnosti, respektive neustálého navyšování rozpočtu, vytváření odborných komisí a podvýborů výborů. Ani nedávný summit osmadvacítky nepřinesl nic zásadnějšího než další miliony pro evropskou agenturu zajišťující bezpečnost vnějších hranic. Jako by vyhladovělé matky s dětmi byly nebezpečím přímo ohrožujícím naši společnost.
Dokud neexistují legální alternativy, budou utečenci dál podstupovat podobná nebezpečí, aby se sem dostali. Tito lidé nečekají na materiální pomoc, dokonce ji ani tolik nevyžadují. Částka, kterou za cestu zaplatí, převyšuje měsíční plat prezidenta České republiky. Co chtějí, je pomoc právní. Příští summit EU se reálně musí zabývat neutěšenou situací ve Středomoří a nejvíce postižené státy na jižní hranici unie volají po jediném: uprchlíci budou muset být přijati jednotlivými členskými státy na základě předem dané kvóty.
V praxi to znamená, že by Česko jako jedenáctý nejlidnatější stát unie bylo povinno z každé stovky zachráněných přijmout dva uprchlíky. Podle mnohých jsou nízko kvalifikovanou pracovní silou a zátěží pro státní rozpočty. Já se však ptám, zda člověk, který vydělá deset tisíc dolarů na cestu a riskuje vlastní život, aby se měl on nebo jeho rodina lépe, a který v nejzazší nouzi neváhá bojovat do úplného konce, je přítěží pro společnost, nebo ji svou vytrvalostí a touhou po vlastním blahobytu může spíše obohatit?
Sdílet fotku opravdu nestačí. Uprchlická krize se nás týká víc, než si myslíme. Není nebezpečím, je příležitostí otestovat pevnost osvícenských hodnot, na kterých, jak rádi zdůrazňujeme, je vybudována současná vyspělá Evropa. Je třeba si pokládat otázky, které sice v krátkodobém hledisku nevynášejí politické body, nicméně v budoucnosti nám umožní žít s čistýma rukama. Mýt si je ve slané středomořské vodě nemůžeme donekonečna. Myšlenka evropské solidarity není omezena jen na spolupráci mezi státy na kontinentu, ale i mimo něj. Jakmile jsme tyto hodnoty přijali za vlastní, bylo by víc než vhodné postarat se o to, aby nebyly jen floskulí.
