UNDG_mlecny03

„V této zemi je potřeba změna myšlení,“ upozorňuje manažerka sociálního podniku

V Rozhovory od Eva UrbančíkováNapsat komentář

Mléčný bar Naproti je první svého typu v Ostravě, který zaměstnává handicapované. Nachází se v centru města za Masarykovým náměstím a začíná si získávat oblibu lidí nejen pestrostí nabídky, která převyšuje okolní kavárny, ale i originálními recepturami z vlastní pekárny. Manažerka podniku Olga Rosenbergerová však upozornila i na nepřízeň státu a části veřejnosti, která fungování těchto sociálních podniků značně ztěžuje.

Už od začátku mne zaujalo poslání mléčného baru. Jak to vlastně všechno začalo?

Od roku 1997 cestuji po evropských organizacích starajících se o postižené, kde jsem zjistila, jak vlastně fungují. Napadlo mě tehdy s nimi navázat partnerství. K tomu jsem ale potřebovala silnou organizaci. V Česku v té době existovala pouze menší sdružení, která měla chuť spolupracovat, ale neziskový sektor vznikal dosti pozvolna. A tak jsem v roce 2006 iniciovala založení Asociace Trigon. Zřídili jsme dílny, neboť je i po handicapovaných lidech před nástupem do práce vyžadována praxe, která jim chybí. Naši klienti se rovněž potřebují osamostatnit a někde bydlet. Proto jsme si pronajali byty, kde poskytujeme služby chráněného bydlení. Zdravotní potíže některých lidí jsou tak velké, že práci bohužel neseženou, a tak jsme jim zajistili sociální rehabilitace. Tyto lidi jsme potřebovali dále vzdělávat, a proto jsme si akreditovali čtyři rekvalifikační programy zejména pro lidi s mentálním postižením a s duševním onemocněním.

Jak jste se poté dopracovala až k založení mléčného baru Naproti?

Uvažovali jsme, jakou činnost lidem s handicapem nabídnout, jakou práci by zvládli. Jako malé dítě jsem v Ostravě moc ráda chodila do mléčného baru. Milovala jsem mléčné koktejly, všechny ty lahůdky a dobroty. Tak se vlastně zrodil nápad do Ostravy podobnou provozovnu vrátit. A proto se v roce 2010 zrodila dceřiná společnost Družstvo NAPROTI, která se snaží zaměstnat lidi se zdravotním postižením. Využila jsem finanční prostředky z evropských fondů a než se dotace sešly, tak to trvalo zhruba rok. V lednu 2012 jsme otevřeli. Jsme v podstatě první svého typu tady v Ostravě.

UNDG_mlecny04

Myslíte si, že tak nízký počet pracovních příležitostí pro handicapované je způsoben přežitkem minulého režimu?

Pravda je taková, že sociální podniky nemají dosud žádné výhody oproti těm normálním. To znamená, že běžně odvádíme daně se zdravotním pojištěním a sociálním zabezpečením. Například v Polsku jsou sociální podniky od těchto plateb osvobozeny, což je velká výhoda. Nehledě třeba na výši nájmu. Máme sice zvýhodněný nájem, ale pro nás je stále příliš vysoký. Naši kolegové z Polska – o Francii a Itálii už nemluvím vůbec – mají od města nájem jen za symbolickou cenu. V Polsku mají dokonce daňové asignace. To znamená, že občané mohou věnovat procento ze svých odváděných daní na nějakou charitativní činnost. Člověk si prostě řekne, že chce podpořit přímo nějakou konkrétní neziskovou organizaci.

Je smutné, že stát toto příliš nezohledňuje. Přitom práce s lidmi v sociálních podnicích vyžaduje větší finanční náklady a více energie…

S těmito lidmi se musí pracovat soustavně. Snažíme se o ně starat komplexně. To jediné, v čem jsme zvýhodněni, je podpora z úřadu práce, která je pro nás hodně důležitá. Částečně pokrývá mzdy právě lidí se zdravotním postižením. Podporu dostávají podniky, které mají více než padesát procent zaměstnanců se zdravotním postižením. Jsou však firmy, které toho zneužívají. Zaměstnanci podepíší nějaký papír a padesát procent z tohoto příspěvku od úřadu práce pak dávají zpátky podnikateli. Znevýhodnění a handicapovaní jsou bohužel snadno manipulovatelní. Naštěstí už vznikla některá opatření, která zneužívání příspěvků eliminují.

Musíte do toho investovat spoustu energie a volného času…

Jsem zvyklá dělat dvanáct hodin denně a o víkendech. Stojí mě to hodně úsilí, ale zároveň mě práce baví a naplňuje. Ono je to i proto, že za totality jsem nemohla studovat, a tak jsem skončila v dřevařské dílně a hoblovala fošny a stloukala nábytek. Nepočítám hodiny ani vydanou energii… Když je vám práce koníčkem, platí docela jiná pravidla.

Jaký typ handicapovaných u vás zaměstnáváte?

Na rozdíl od dílen jsou v mléčném baru na tyto lidi kladeny větší nároky, už jen proto, že jsou v přímém kontaktu se zákazníky. Všichni naši hosté nejsou zcela empatičtí a někteří zaměstnanci mohou mít zrovna problémy související s jejich postižením. Může tedy docházet ke krizovým situacím. Proto jsem zvolila při výběru zaměstnanců kombinaci handicapů. Takže vás u nás obslouží lidi s mentálním a fyzickým postižením, s psychickým onemocněním nebo i s duální diagnózou.

Vím, že zde nabízíte čerstvé výrobky z vlastní pekárny a máte celkově zajímavou nabídku, která se s ostatními kavárnami nedá srovnat…

Jde skutečně o naši výrobu. Na začátku nám zde pomáhala paní Lali, která kvůli válce v Gruzii v devadesátém roce s rodinou emigrovala do Česka. Poté jsem se s ní náhodou setkala. Tato vynikající pekařka s vysokoškolským titulem nás naučila spoustu dortů, což byl vstupní vklad do tohoto podniku. Když chcete dělat nějaký podnikatelský záměr, musíte vymyslet něco originálního a specifického. Musíte stále obnovovat, lišit se a být zároveň ekonomem. Na začátku jsme chtěli většinu surovin dovážet, jelikož jsem měla obavy, že to pracovníci nezvládnou. Čas ale ukázal, že bychom se vůbec neuživili, a tak bylo třeba tento záměr změnit. Ale i poté, co jsme zde začali péct vlastní výrobky, jsem zjistila, že tato cesta není dostačující. Hledali jsme další možnosti a mezi nimi nás napadlo začít s cateringovými službami. Zpočátku k nám byli lidé skeptičtí, ale postupně jsme získali další klienty a objednávky přibývají.

Jde vidět, že umíte využít příležitostí a máte kreativního ducha. Loni jste dokonce získala ocenění Žena regionu. Jak jste na toto reagovala?

Překvapilo mě to. (smích) Později jsem se dozvěděla, že mě nominoval pan senátor, který náš mléčný bar zná. Určitě mě to potěšilo a vážím si toho, ale abych pravdu řekla, jsem spíš člověk do terénu. Nejlépe se cítím, když tady přijdu a mohu něco dělat.

Jaké máte plány do budoucna, co se týče vaší organizace Trigon?

V současnosti vidím jako velmi důležité podpořit lidi s psychickým onemocněním. Když vyjdou z psychiatrické léčebny, jsou většinou bez práce a bez bydlení. Přitom to jsou často vzdělaní lidé, ale kvůli onemocnění nemohou svou práci vykonávat. Chtěla bych vybudovat chráněné bydlení komunitního typu určené pro tyto lidi. Taky vidím jako jedinečnou příležitost posílat pracovníky na zahraniční stáže. Zaměstnanci u nás v baru byli už na třech stážích, z toho dvakrát v Itálii a jednou ve Francii, což jim profesně moc pomohlo. Získali spoustu zkušeností a mají větší motivaci.

Může veřejnost nějak pomoci, aby se postavení sociálních podniků v Česku zlepšilo?

Největší pomocí by bylo, kdyby veřejnost navštěvovala tyto podniky nebo odebírala výrobky z dílen, které zaměstnávají zdravotně postižené. Například domovy důchodců, úřady či nemocnice stále využívají zejména služeb komerčních podniků. Proč nezadají svou zakázku třeba dílně, která zaměstnává postižené? Zjišťovala jsem, jak funguje zákon o veřejných zakázkách, a je psáno, že si mohou v podmínkách výběrového řízení stanovit zvýhodnění podnikatele, který dá část své zakázky dílně s více než padesáti procenty zaměstnanců se zdravotním postižením. V této i dříve zmíněných oblastech by se dalo zlepšit mnoho. Kdyby stát pomáhal sociálním podnikatelům a garantoval jim úlevy například snížením plateb DPH nebo odvodů za zaměstnance, bylo by podle mě i více pracovních příležitostí. V této zemi je potřeba změna myšlení.

foto: Lucie Nohlová

Share on FacebookTweet about this on TwitterGoogle+