S vizí přicházejí Řekové, ne my

V De Facto, Život od Nikola Ulčáková2 Komentáře

Žili si nad poměry, neplatili daně a ještě k tomu si zvolili extremisty. To jsou tři největší palice, kterými v současnosti ostatní evropské národy mlátí Řeky po hlavě. Z polopravd ukuté zbraně je nutné velmi intenzivně otupovat, protože teprve pak bude zřetelnější i velká šance, kterou nástup marxistické koalice Syriza nabízí.

V první řadě je důležité poznamenat, jak snadné je odepsat celou zemi. To je jedno ze dvou fatálních selhání, které vrhá špatný stín na přátelskou spolupráci v rámci Evropské unie a na fungování dosavadního ekonomicko-politického systému v Evropě. Vlády po celém kontinentu si na strašení Řeckem postavily své předvolební kampaně. I vlivem toho se v lidovém folkloru během posledních pěti let stal Řek synonymem k zahálce a lenošení. Důsledkem této neustále opakované lži je nenávist, která je jako klín vštěpená mezi severní a jižní Evropu. Takové zjednodušení lze ale vyvrátit při pohledu na mnohé statistiky produktivity práce, délky odpracovaných hodin nebo rozpočtového schodku, ve kterých se Řecko pravidelně umísťuje v horní polovině žebříčku. Počet živnostníků a podnikatelů patří mezi vůbec nejvyšší v Evropě.

Klíčová věc, ve které naše společnost selhává, je ale mnohem závažnější než opakování stokrát vyvrácených lží. Ztotožnění současného ekonomického modelu jako plně funkčního systému, který je založený na tvrdé práci a nekonečném úsilí, je fikce. Daleko víc záleží na objemu investic, riskování a proměnlivé hodnotě peněz. Není-li kapitalismus dostatečně zadlužený, nemůže fungovat. Dosavadní dominantní postavení kapitalismu jako vítěze studené války je poprvé závažně zpochybněno, a to právě Řeky. Nástup Syrizy znamená jediné – postupné přiznávání si pravdy, že celá tato logika je z dlouhodobého hlediska neudržitelná.

V čem jsou napřed?

Řekové možná ještě žijí v antickém mýtu vyvoleného národa, ale pravda je jiná. Byl to ostrý střet s důsledky extrémního zadlužení, nikoli převratná myšlenka, se kterou se rozhodli měnit svět. Pro starší generace nepředstavitelná chudoba a dlouhodobá nezaměstnanost mladých jsou těmi pravými spouštěči revolučních událostí.

solidarita

Celé je to o úplně jiném pohledu na společnost. Politika, jejíž základy jsou stavěny zespoda. Tak funguje v nezaměstnaností nejvíce postižených řeckých městech nový model solidárního hnutí. Je vystavený na vzájemné důvěře obyčejných lidí a působí tak jinak než současný kapitalistický model neustálého zadlužování se a nedůvěry věřitele vůči dlužníkovi a naopak. Podstatou není jen kritika starého a nepoužitelného, ale úplně nové vnímání podstaty věcí veřejných. Syrize jde o příběhy jednotlivých lidí. Díky vyspělému systému, pomocí něhož získává podněty od prostých občanů, se dostávají do každé potřebné domácnosti. Mají děti v čem chodit? Mohou jim rodiče zaplatit obědy ve škole? Má ten důchodce kde důstojně dožít?

V politice nejde o zájmy velkokapitálu, politických stran a dalších nelegitimních zájmových skupin. Jde především o lidi, kteří nemají kde spát nebo nemají co jíst. Takových v současném Řecku přibývá každým dnem a Syriza přikládá ruku k dílu. Díky kontaktům, které strana nashromáždila v průběhu předvolební kampaně, nyní uvádí myšlenku přerozdělování na pravou míru. Potřebným shání šaty a jídlo, rodinám postiženým krizí se snaží zajistit střechu nad hlavou.

Všechny tyto aktivity budou díky vítězství Syrizy v parlamentních volbách časem zastřešeny a spadnou pod nějakou veřejnou instituci. Tím se naplní poselství, se kterým nový solidární model přišel. Vystavět politiku zespod, tedy začít řešit příběhy jednotlivých lidí.

Jedinou možnou cestou, kterou se teď může Řecko vydat, je ta, kde se iniciativy chopí sami lidé a přetaví své schopnosti do možnosti aktivně ovlivňovat věci kolem sebe. Řekové nyní vědí, jak nemrhat léky a dále je rozdělit mezi nemocné. Ví, jak je možné distribuovat zbylé jídlo mezi hladové, jak sehnat bydlení lidem bez domova, jak najít novou identitu pro nezaměstnané. Jde o nové společenské paradigma, které je přímým opakem k lenosti a pasivitě starého systému založeného na okopávání své vlastní zahrádky.

 

grafika: Andreas Papadopulos