Photo by Alejandro Excamilla 1

Divadlo chce znalost společenských standardů

V Divadlo, Kultura od Eva UrbančíkováNapsat komentář

Vytahaný svetr a džíny, svítící mobily, které vás během představení bijí do očí. A ještě ke všemu v Goja Music Hall v Praze, kde se v sobotu odehrál slavný muzikál Fantom opery. Nejenže to kazí kulturní zážitek, ale ovlivňuje to i váš finální názor na představení samotné. Skutečně je tohle všechno v divadle nutné?

Znám lidi, kteří jezdí do Prahy jen kvůli nákupům. Proč však dělat něco tak stereotypního, když je kolem vždy co vidět? Jedním z důvodů je uvedení světoznámého muzikálu Fantom opery, který se od září hraje na pražském výstavišti. To, že představení bude velkolepé, bylo poznat již u vstupních dveří do známé pyramidy, kde mě uvítali stylově oblečení trhači vstupenek.

Nic dalšího však o stylovém nádechu elegance až do začátku představení nenapovídalo. Do divadla se totiž pravděpodobně dostali i kulturně nevzdělaní lidé, ona výše zmíněná skupina stereotypních lidí, která nejenže přišla společensky nevhodně oblečena, ale neúnavně dokončovala poslední neodkladné SMS zprávy i po zhasnutí světel a odhrnutí opony. „Nezdvořilost prvního stupně,“ špitla mi do ucha kamarádka, které se spíše než napínavý začátek dějství v očích leskl odraz mobilu mladého muže sedícího tři řady před námi, jenž si nemohl odpustit pohled na svůj chytrý telefon. Naštěstí jeho spolusedící včas zasáhli a zbytek publika si tak mohl oddechnout, že smartphonová invaze skončila.

Je třeba však zmínit především kvalitu představení samotného. Na divadelních prknech se představila česká špička, která v přepychových kostýmech za doprovodu fenomenálního orchestru podala neopakovatelné výkony a diváky nechala jen vydechnout úžasem. Výkony umělců, například Mariana Vojtka coby Fantoma opery nebo Michaely Gemrotové hrající mladou Christine spolu s Bohušem Matušem v roli Raoula, byly perfektní. Diváci zůstali strnulí úžasem. Když se po stropní lanovce za doprovodu známé melodie vysunul obrovský zlatý lustr, všem naskočila husí kůže. A když se v pozadí za nádhernou Christine a tajemným Fantomem rozzářily hvězdy na obloze, lidé kolem jednohlasně vydechli „wow“.

Adaptace podle románu Gastona Lerouxe se stala nejen nejdéle hraným představením na Broadwayi, ale i nejpopulárnějším muzikálem na světě. Tak upřímný a nadšený potlesk na konci jsem ještě nezažila, až mě ruce bolely, ale to mi vůbec nevadilo. Vadilo mi pár uspěchaných jedinců, kteří umělcům sotva darovali střídmé a neslyšitelné zatleskání a už se rvali urychleně k východu, zatímco publikum teprve začínalo se „standing ovation“. Dvě minuty navíc by nikoho nezabily, obzvlášť když jde o ocenění skvěle vykonané práce. Tento fakt si bohužel mnoho lidí neuvědomuje a ignorujíce okolí se neustále zabývají jen sebou a svým nezvladatelným časem.

Po 28 letech od světové premiéry v Londýně Fantom opery připlul i do Čech. Divadelní burani tu číhají však déle, jsou neúnavní a jen tak určitě nevymizí. Ledaže by se na školách začala povinně vyučovat pravidla etikety. A to by některé zabolelo.

foto: Alejandro Excamilla

Share on FacebookTweet about this on TwitterGoogle+