V tichém lednovém bilancování nad událostmi roku uplynulého je čas vzpomenout si na ty, kterým jsme ublížili a kteří si to nezasloužili. Má ruka nikoho nezranila a slovem jsem taky nikoho fatálně neurazil, tak jsem se snažil najít toho, kdo neoprávněně trpěl nejvíc. Smutným vítězem se stává káva.
Káva je fenoménem, který má totiž nově od roku 2014, bohužel pro ni, i přesah politický. Největší rozmach v českých zemích zaznamenala káva koncem 19. a začátkem 20. století, kdy se – tehdy ještě kafírny – staly centry společenského, kulturního i politického života. V Paříži, Vídni nebo Praze plní tuto úlohu dodnes. Dialog, který kavárna navazuje se svým hostem, je v současné Evropě těžko zastupitelný. Lidé, kteří podlehli rituálu kávy, nad plnými šálky debatují o společnosti a kultuře. Pojem kavárna se tak během doby stal synonymem pro městského liberálního intelektuála.
Jako téma lze kávu pojmout prakticky ve všech vědách. Ekonomové ji zkoumají jako jednu z nejobchodovanějších komodit na světě, lékaře zajímají především účinky alkaloidu kofeinu na lidský organismus, vědy politické chápou kávu jako nástroj zahraniční politiky a například evropští inženýři v průběhu minulého století významně promluvili do způsobu její přípravy a distribuce. Všechny tyto jednotlivosti přispěly obří měrou ke vzniku toho, co jsem pojmenoval rituálem pití kávy.
Káva se stala předmětem také v naší domácí diskuzi politické. Během posledního roku se událo mnohé, ale přeci je jedna věc, která nad všemi vyčnívá. Úřad prezidenta republiky vykonává muž, který podle názoru dvou třetin občanů České republiky společnost rozděluje. Dlouhou dobu jsem si lámal hlavu nad tím, jak pojmenovat dva tábory, mezi kterými hlava státu úspěšně staví tak vysoké přehrady. Sám Miloš Zeman mi námahu usnadnil, když v dnes už legendárních Hovorech z Lán použil pro své odpůrce výraz „lumpenkavárna“, čímž dal jasně najevo, že kultura pití kávy je mu velmi vzdálená.
Pro zobrazení tweetů pod tagem #Lumpenkavarna klikněte na tento odkaz.
Stále je, zejména v české společnosti, patrný rozdíl mezi kulturou města a vesnice. Velice zjednodušenou rétorikou se prezident České republiky vyjádřil o tomto rozdílu na Hlavním náměstí v Krnově během své návštěvy Moravskoslezského kraje. Maloměsto uvedl do přímého protikladu s velkoměstem pomocí jednoduchého axiomu: Venkov formoval naši státnost z hospody, zatímco město (lumpenkavárna) naši státnost rozkládá z kavárny.
Je takové zjednodušení oprávněné?
Kavárna je střetem nového se starým. Myšlenky proudí velmi dynamicky a snaží se pojmout vše, na čem je patrný náznak světovosti. Kavárna může být stejná v Paříži stejně jako v Ostravě, snaží se přizpůsobit době. Inspiruje se neznámým, zakládá si na různorodosti. Rituál pití kávy není ústředním bodem návštěvy kavárny, jen k návštěvě vybízí. Rozklad, o kterém prezident mluvil, pak spočívá právě v přijímání nového. Ať už se jedná o liberální přístup k imigraci, globalizaci nebo politické integraci. Estetický úzus nutí kavárnu dbát na slušnost a kritizovat jednoduchou vulgaritu.
V tomto smyslu hospoda opravdu je pravým opakem, jak tvrdí Miloš Zeman. Nehledá nové, soustředí se na staré a známé. Zakládá si na své výlučnosti a regionální jinakosti. Také díky tomu se české národní obrození vzedmulo na vesnici, která trvá na vyzkoušeném a léty prověřeném statu quo a úzkostlivě dbá o tradice.
Káva, ať už chtěla nebo ne, se v roce 2014 dostala na hlavní silnici národního diskursu. I když se jí nikdo neptal, byla použita v domácím politickém boji. Stal se z ní nástroj v boji o hlasy voličů. Politická generalizace části společnosti skrze nápoj. Jaká nespravedlnost!
Navrhuji tedy sednout si nad šálek horké kávy a společně věnovat minutu ticha této statečné dámě.
foto: everystockphoto.com
